Článek
Na začátku byl jeden z těch horolezeckých plánů, které zvenčí vypadají skoro romanticky. Dva mladí Britové, minimum zázemí, obrovská stěna v peruánských Andách a cesta, kterou před nimi nikdo nevylezl. V roce 1985 se Joe Simpson a Simon Yates vydali na západní stěnu Siula Grande. Byli rychlí, lehcí a dost dobří na to, aby dosáhli toho, kvůli čemu přijeli: prvovýstupu těžké západní stěny hory vysoké přes šest tisíc metrů.
Jenže v horách není vrchol konec příběhu. Je to teprve místo, odkud je potřeba bezpečně sejít. A právě při sestupu se z úspěchu během několika sekund stala jedna z nejznámějších historek o přežití v dějinách moderního horolezectví.
Pád, po kterém oba věděli, že je zle
Simpson při sestupu uklouzl a dopadl tak nešťastně, že si těžce poranil pravou nohu. V popisech nehody se opakuje děsivý detail: náraz natlačil spodní část nohy vzhůru do oblasti kolenního kloubu. V prostředí, kde nebyla záchranná služba, vrtulník ani tým připravený několik set metrů pod nimi, znamenalo podobné zranění téměř rozsudek smrti.
Yates přesto neudělal to, co by bylo pro zdravého lezce nejjednodušší. Neodešel. Začal Simpsona spouštět po laně dolů. V bouři, na prudkém svahu a bez možnosti normálně spolu mluvit opakoval stejný postup znovu a znovu: spustit zraněného partnera na délku lana, sestoupit k němu, znovu založit jištění a pokračovat.
Byla to improvizace na hranici toho, co dovolovala technika i fyzické síly. Simpson byl prakticky neschopný normální chůze a každý přesun znamenal bolest. Yates zase nevěděl, co se děje o desítky metrů pod ním. Přesto se jim podařilo dostat výrazně níž. Pak přišlo místo, které ani jeden z nich neviděl celé.
Simpson visel ve tmě. Yates nahoře netušil kde
Při jednom ze spuštění přejel Simpson přes okraj ledového srázu a zůstal volně viset. Neměl se o co opřít a nedokázal se vyšplhat zpět. Yates nahoře jeho situaci neviděl. Kvůli počasí a vzdálenosti spolu nedokázali komunikovat. Jediné, co Yates cítil, byla váha na laně, která ho postupně stahovala ze stanoviště.
Tady se rodí věta, která později zastínila skoro celý příběh: Simon Yates přeřízl lano. Bez kontextu zní jako obžaloba. Ve skutečnosti šlo o situaci, v níž nevěděl, zda je Simpson ještě naživu, nemohl ho vytáhnout a sám byl postupně stahován k pádu. Pokud by čekal příliš dlouho, mohl skončit pod srázem i on.
Yates vytáhl nůž a lano oddělil. Nebyl to filmový moment s jistotou, co se stane dál. Pro Yatese to znamenalo pokus zachránit alespoň jeden život v situaci, ve které se mu druhý zdál ztracený. Simpson se po přeříznutí lana zřítil do hluboké trhliny.
Jenže Joe Simpson nezemřel
Pád přežil. Ocitl se hluboko uvnitř ledovcové trhliny, s těžce zraněnou nohou, bez partnera a s vědomím, že nikdo nahoře nemá důvod předpokládat, že je ještě živý. Zvenčí to byla past. Nad ním byl převis a cesta zpět vzhůru v jeho stavu prakticky nepřicházela v úvahu.
Právě tady udělal rozhodnutí, které zní proti intuici: místo aby se zoufale snažil dostat zpět stejnou cestou, spustil se ještě hlouběji do neznáma. Mohl tím definitivně zavřít jedinou cestu ven. Zároveň to ale byla jediná možnost, jak zjistit, zda trhlina nemá jiný průchod.
Dole objevil možnost úniku. Přes led a sníh se nakonec dostal ven na povrch ledovce. V okamžiku, kdy by většina příběhů o přežití mohla skončit, byl Simpson teprve na začátku. Před ním zůstávaly kilometry členitého terénu a tábor, o jehož existenci sice věděl, ale netušil, jestli v něm ještě někdo zůstává.
Velký problém rozsekal na dvacetiminutové úseky
Simpson později popisoval, že celý úkol byl psychicky příliš velký. Nedávalo smysl přemýšlet nad tím, jak se zničenou nohou překoná celý ledovec a dostane se až do tábora. Místo toho začal používat jednoduchou, skoro mechanickou metodu: vybral si bod před sebou a dal si na jeho dosažení dvacet minut.
Když se k vybranému kameni, trhlině nebo jinému bodu dostal dřív, bral to jako vítězství. Když limit přetáhl, byl zklamaný. Z obrovského a téměř nemožného úkolu se tak stal řetězec malých úkolů, které šlo alespoň zkusit splnit. Ve chvíli, kdy mu tělo i hlava dávaly důvod zastavit, měl před sebou vždy jen dalších několik metrů.
Tahle část příběhu bývá méně efektní než samotné přeříznutí lana, ale možná je ještě brutálnější. Simpson se pohyboval po ledovci několik dní, bez jídla, silně dehydratovaný a v bolesti. Část cesty lezl, část se posouval po zemi, část zvládal sérií bolestivých pohybů na jedné použitelné noze. Později vzpomínal, že mu v hlavě celé hodiny dokola hrála píseň „Brown Girl in the Ring“ od Boney M., kterou navíc neměl rád.
Ve stavu vyčerpání se čas rozpadal. Chvíle odpočinku se natahovaly, orientace slábla a reálným protivníkem už nebyla jen vzdálenost. Bylo potřeba nezůstat ležet příliš dlouho. Každé další zastavení mohlo být poslední.
Yates mezitím sestoupil a hledal ho
Příběh Simpsona často převálcuje to, co se dělo s Yatesem. Ten po přeříznutí lana přežil vlastní nebezpečný sestup. Když se později dostal k místu trhliny, volal a hledal známky, že by Simpson mohl žít. Nic nenasvědčovalo tomu, že pád přežil. Nakonec pokračoval do základního tábora s přesvědčením, že jeho partner zemřel.
Tohle je důležitý detail, protože ze Simpsona a Yatese není fér dělat jednoduchý příběh „oběť a viník“. Simpson sám později opakovaně odmítal moralizování lidí, kteří Yatesovo rozhodnutí posuzovali z bezpečí. V rozhovorech připomínal, že kritici často hodnotili přeříznutí lana bez znalosti skutečných podmínek. Yates se rozhodoval ve chvíli, kdy měl za to, že visící partner je nedostupný a že za okamžik mohou zemřít oba.
Do tábora se doplazil těsně před koncem
Simpson pokračoval přibližně tři a půl dne. Ke konci už byl v tak špatném stavu, že se mu realita míchala s deliriem. Přesto se dostal do blízkosti tábora. Jedním z bizarních orientačních bodů byl nakonec zápach latríny: věc, která by za normálních okolností byla jen nepříjemná, mu oznámila, že lidé musí být někde blízko.
K táboru se dostal v době, kdy už byl považován za mrtvého. Yates a jejich další společník Richard Hawking se chystali oblast opustit. Pak zaslechli Simpsonovo volání. Muž, kterého hora podle všech předpokladů sebrala už před několika dny, se vrátil po vlastní ose.
Následovala dlouhá léčba a několik operací. Simpson se ale k horolezectví vrátil. O tři roky později vydal knihu Touching the Void, v češtině známou jako Setkání se smrtí, a jeho osobní katastrofa se změnila v jeden z nejznámějších survival příběhů moderní doby. Kniha prodala přes milion výtisků a v roce 2003 podle ní vznikl oceňovaný dokumentárně hraný film.
Nejsilnější pointa není v přeříznutém laně
Na první pohled má příběh perfektní dramatický háček: horolezec přeřízne lano, jeho partner spadne do trhliny a pak se vrátí z místa, kde měl zemřít. Jenže po čtyřiceti letech na celé události zůstává zajímavější něco jiného.
Yatesovo rozhodnutí nebylo jednoduchou zradou a Simpsonovo přežití nebylo jedním heroickým skokem. Obojí byla série špatných možností a malých rozhodnutí. Yates zvolil variantu, která mu dávala šanci nepřidat k jedné pravděpodobné smrti druhou. Simpson pak nepřežil díky jedinému zázraku, ale tím, že další téměř nemožný úkol rozsekal na další a další dosažitelné body.
V horách se oba dostali do situace, ve které neexistovalo čisté řešení. A právě proto jejich příběh pořád funguje. Neptá se jen, jak daleko dokáže člověk dojít se zlomenou nohou. Ptá se i na něco nepříjemnějšího: co uděláte ve chvíli, kdy každá možnost vypadá špatně a na rozhodnutí máte jen několik sekund.
Zdroje a ověření
Knižní základ: Joe Simpson – Touching the Void (1988).
