Článek
Někdy člověk přijde k hale. Jindy k hranicím
Člověk jde normálně do O2 areny. Nic podezřelého. Velká hala, světla, vstupy, pár lidí, standardní pražský večer.
Pak se rozhlédnete trochu víc.
Na jedné straně září obří nápis O2 arena skoro jako státní znak. Před budovou stojí řada stožárů. A na reklamní obrazovce se na vás culí Ghostface, jako by právě dostal funkci ministra vnitra.
V ten moment už nejdete na akci.
V ten moment žádáte o vstupní vízum.
AKT I: Republika O2 právě otevřela hranice
Každý stát potřebuje tři věci: symbol, hranice a někoho, kdo u vchodu vypadá dostatečně autoritativně.
O2 arena má symbol nahoře na fasádě. Hranice obstarávají turnikety. A autoritu ten večer zajišťoval Ghostface.
Upřímně, některé evropské mikrostáty začínaly s horším vybavením.
Monako má kasino. Vatikán baziliku. San Marino pevnost. Republika O2 má šest vchodů, LED obrazovky a šatnu.
AKT II: a pak jsem našel diplomatickou čtvrť
Vlajková alej. V této fázi už jsem očekával summit, státní návštěvu nebo minimálně celní kontrolu.
O pár kroků dál už to bylo definitivní.
Řada vysokých stožárů, vlajky, prázdné prostranství a taková ta lehce institucionální atmosféra, kdy čekáte, že každou chvíli přijede černá limuzína s malou vlaječkou na kapotě.
Normální člověk vidí okolí arény.
Já viděl ambasády.
Začal jsem přemýšlet, jestli klubové patro není ve skutečnosti diplomatický salonek a sektor 118 území s omezeným vízovým režimem.
AKT III: vstupenka nebo cestovní pas?
Na sport a koncert se běžně chodí se vstupenkou. V Republice O2 bych ale doporučil občanku, pas a potvrzení, že nepašujete vlastní pití.
Bezpečnostní kontrola tím okamžitě dostává nový význam.
„Máte u sebe nějaké zakázané předměty?“
„Ne.“
„A něco k proclení?“
„Jen tyčinku z metra.“
V téhle logice už ani fronta u turniketů není fronta. Je to Schengen.
AKT IV: prezident? Ten se mění podle programu
Nejhezčí na novém mikrostátu je, že jeho hlava státu se může měnit každý večer.
Při hokeji vládne Sparta. Při koncertu interpret. Při MMA někdo, koho bych radši nekritizoval ani v nadsázce.
A mezi akcemi vládne technický personál, který jediný skutečně ví, kde jsou všechny klíče.
To je mimochodem funkčnější systém než v mnoha reálných zemích.
AKT V: měna je jasná. Jedna jednotka = kelímek
Každý stát potřebuje měnu.
V O2 areně je to jednoduché. Kurz se mění podle toho, jestli kupujete vodu, pivo, prosecco nebo něco, co má na ceduli slovo premium.
Ekonomika je uzavřená a velmi efektivní: peníze přinesete dovnitř a ven už se s nimi většinou nesetkáte.
Centrální banka se podle všeho nachází někde za cateringem.
AKT VI: Ghostface jako imigrační úředník není uklidňující
A pak se vracím k nejdůležitějšímu detailu celé návštěvy.
Ghostface na obrazovce.
Na jakémkoli jiném místě je to prostě reklama. Vedle vlajek, obřího nasvíceného loga a monumentálního vstupu ale začne působit jako oficiální státní představitel.
Něco mezi tiskovým mluvčím, ministrem bezpečnosti a člověkem, který vám vysvětlí, proč vaše žádost o pobyt nebyla schválena.
Najednou chápu, proč se u vstupu nikdo nehádá.
FINÁLE: šel jsem na akci. Skončil jsem v geopolitice
Celé je to samozřejmě úplná blbost.
O2 arena nevyhlásila samostatnost, vlajky nejsou diplomatické mise a Ghostface nemá ministerstvo.
Ale přesně proto mě ty dvě fotky baví.
Stačí změnit úhel pohledu a běžné okolí haly začne vypadat jako stát, který existuje pouze několik hodin večer, má vlastní pravidla, vlastní ekonomiku a po skončení akce se zase rozpustí.
A já do něj evidentně imigruju podezřele často.
Jestli příště před O2 arenou přibude celnice, už si neberu vstupenku. Beru pas
Poznámka autora: Text je nadsazená osobní glosa založená na vlastních fotografiích. „Republika O2“, „ministerstvo Ghostface“ ani „vízový režim“ samozřejmě neexistují. Bohužel. :(
