Článek
C: používáme dodnes, i když důvod už z běžného počítače zmizel
Když dnes otevřu Průzkumníka souborů ve Windows, systémový disk na mě téměř vždy čeká jako C:. Je to tak samozřejmé, že člověka snadno ani nenapadne ptát se, proč abeceda začíná až třetím písmenem. A: nikde, B: nikde a pak rovnou C:. Na první pohled to vypadá jako technická libůstka bez významu.
Ve skutečnosti je to jedna z těch drobných počítačových tradic, které přežily vlastní původní hardware. Písmena A: a B: se v éře osobních počítačů spojila s disketovými mechanikami. Když se do stejného světa přidal pevný disk, dostal další volné písmeno. C:. A protože na této logice vyrostlo obrovské množství softwaru, návodů, skriptů a uživatelských návyků, už nebyl moc důvod celé značení převracet naruby.
Nejdřív byla dvě písmena pro dvě mechaniky
Dnešní notebook zvládne fungovat bez jediného vyměnitelného média. Na začátku osobních počítačů to vypadalo skoro opačně. Disketa byla běžný způsob, jak počítač spustit, načíst program, uložit data nebo je přenést jinam. IBM připomíná, že první IBM PC z roku 1981 byl dostupný se dvěma disketovými mechanikami. Uživatel mohl mít v jedné například program a ve druhé disketu s vlastními daty.
Pevný disk dorazil do světa, kde už A: a B: měly práci
IBM PC-XT z března 1983 už IBM ve své historii ukazuje s pevným diskem a disketovou mechanikou. Právě v této éře začíná být jednoduché vysvětlení písmena C: nejlépe vidět: dvě první pozice byly kulturně i technicky obsazené disketami, takže pevný disk dostal další písmeno v pořadí.
Tohle rozhodnutí nevypadá jako něco, co by mělo přežít desetiletí. Jenže označení disků se rychle propsalo do programů i lidské paměti. Instalační cesty začínaly C:\, návody radily otevřít C:\DOS nebo později C:\Windows, správci systémů psali skripty s očekáváním systémové jednotky a miliony lidí se naučily chápat C: jako „ten hlavní disk“.
Je to dědictví, ne fyzikální zákon
Je lákavé shrnout příběh větou „A a B jsou vyhrazené pro diskety, proto je pevný disk vždy C“. Tak jednoduché to ale není. Moderní Windows pracuje s písmeny A až Z a A: nebo B: dnes technicky nemusí být nedotknutelné. Navíc ani historické chování nebylo ve všech verzích DOSu a u každé neobvyklé konfigurace stejné.
PCjs například dokumentuje sestavu IBM PC XT se čtyřmi disketovými mechanikami: PC DOS 3.20 v takovém případě dokázal použít A: až D: pro diskety a pevný disk posunout na E:, zatímco MS-DOS 5.00 už u pevných disků prosazoval začátek od C:. To je důležitý detail. C: se nestalo nesmrtelným proto, že by jiné písmeno nebylo možné. Stalo se standardem proto, že na něm vyrostl celý ekosystém.
Krátká odpověď
A: a B: se historicky používaly pro disketové mechaniky. Když se k nim přidal pevný disk, přirozeně dostal C:. Z praktické konvence se postupně stal standard, který Windows drží dodnes.
Nejzajímavější na C: je, že už dávno nic nepotřebuje dokazovat
Diskety mezitím zmizely z běžných počítačů skoro úplně. Mechaniky A: a B: už většina lidí nikdy nepoužije a mladší uživatelé je možná ani fyzicky neviděli. Jejich místo ale v počítačové kultuře nezmizelo úplně. Zůstalo po nich prázdné místo na začátku abecedy a jeden z nejviditelnějších historických otisků v moderních Windows.
Na tom mě baví právě ta absurdita. Současný počítač může mít terabajtový SSD, cloudové úložiště a rychlost, o které se uživatelům prvního IBM PC ani nesnilo, ale jeho hlavní disk se pořád jmenuje C: hlavně proto, že před desítkami let se počítalo se dvěma mechanikami na tenké magnetické placky.
Technologie se změnila. Abeceda v Průzkumníku si to ale pořád pamatuje.
Zdroje
