Článek
Před TAT-1 mohl Atlantik telefonovat. Jen ne tak spolehlivě, jak si dnes představujeme
Telefon mezi Evropou a Severní Amerikou existoval už před rokem 1956, ale mezikontinentální hovory byly silně závislé na rádiových spojích a jejich omezené kapacitě i podmínkách šíření. TAT-1 byl první transatlantický podmořský telefonní kabelový systém a přinesl něco zásadního: stabilní, fyzickou hlasovou cestu pod oceánem.
Když byl v září 1956 uveden do služby, nabízel 36 kanálů o rozteči 4 kHz. Z dnešního pohledu je to téměř komické číslo. Jeden moderní optický systém zvládá objemy dat, vedle kterých jsou desítky analogových hlasových okruhů zanedbatelné. V roce 1956 ale 36 spolehlivých kanálů znamenalo technologický skok.
Dva kabely, protože signál tehdy necestoval jedním vláknem oběma směry
Hlubokomořská část TAT-1 používala dvojici kabelů: jeden pro přenos na východ a druhý na západ. Trasa vedla mezi Clarenville na Newfoundlandu a oblastí Obanu ve Skotsku. K systému patřily navazující pozemní a podmořské úseky, které spojily evropské a severoamerické telefonní sítě.
Na dně Atlantiku nebyl položen jeden nepřerušený pasivní drát. Analogový signál se cestou zeslaboval a musel být průběžně zesilován. Proto byly do hlubokomořských kabelů zabudované repeatery - zesilovací stanice, které musely fungovat roky bez možnosti běžného servisu.
V každém hlubokomořském kabelu bylo 51 repeaterů
Dobové materiály k TAT-1 uvádějí 51 flexibilních repeaterů v každém hlubokomořském kabelu. Byly navržené tak, aby mohly při pokládce projet kabelářským zařízením lodi a klesnout spolu s kabelem na dno. Rozestupy byly přibližně čtyřicet námořních mil.
Tohle je podle mě technicky nejpůsobivější část příběhu. Elektronika byla uzavřena hluboko pod hladinou a očekávalo se, že bude fungovat po desetiletí. IEEE připomíná, že systém byl navržen na dvacetiletou životnost a ve službě nakonec vydržel déle.
36 kanálů neznamenalo vždy 36 současných běžných hovorů
Dobové popisy často mluví o 36 „talking circuits“, ale využití kapacity bylo pružnější. Část okruhů směřovala mezi USA a Británií, další se využívaly pro Kanadu a některé pro přímé napojení dalších evropských zemí. Jeden hlasový okruh mohl být navíc přerozdělen pro telegrafní nebo telexový provoz.
Kapacita se později dál vytěžovala technickými triky. Zúžení kanálové rozteče a systém TASI využívaly fakt, že při běžném hovoru člověk nemluví nepřetržitě. Volné okamžiky bylo možné dynamicky použít pro jiné konverzace. Z pevného fyzického kabelu se tak postupně podařilo dostat víc provozu, než naznačuje původní číslo 36.
Proč byl kabel větší změna než jen další způsob spojení
Rádiový přenos přes Atlantik byl citlivý na atmosférické a ionosférické podmínky. TAT-1 přinesl jiný druh jistoty: předem definovanou kabelovou trasu s opakovači, jejíž kvalita nebyla závislá na tom, jak se zrovna chová krátkovlnná cesta přes oceán.
To mění význam slova „spojení“. Nejde jen o to, že telefonát vůbec projde. Jde o předvídatelnou dostupnost, kvalitu a možnost stavět nad fyzickou linkou pravidelný mezinárodní provoz. TAT-1 proto není zajímavý tím, že zvládl pouze desítky hovorů. Zajímavý je tím, že z mezikontinentálního telefonu udělal mnohem spolehlivější infrastrukturu.
Dnešní optika začínala analogovou linkou s elektronkami pod oceánem
TAT-1 byl v roce 2006 připomenut jako IEEE Milestone. Dnes pod Atlantikem leží optické kabely s úplně jinou kapacitou, jiným přenosovým principem a jiným měřítkem provozu. Přímé porovnání „kolikrát je dnešek rychlejší“ by bylo zavádějící, protože hlasový kanál z roku 1956 a moderní datová kapacita nejsou stejná jednotka.
Historická pointa ale zůstává. První transatlantický telefonní kabel začínal s desítkami kanálů, dvěma jednosměrnými hlubokomořskými kabely a elektronikou ukrytou na dně oceánu. A právě tato zdánlivě malá kapacita otevřela cestu komunikační infrastruktuře, na které je dnešní propojený svět postaven.
Zdroje a prameny
IEEE Communications Society — TAT-1 — 36 kanálů, rok uvedení do provozu a délka služby — otevřít zdroj
History of the Atlantic Cable — TAT-1 opening programme — dobové údaje o 36 hlasových okruzích, dvojici kabelů a 51 repeaterech v každém hlubokomořském kabelu — otevřít zdroj
Bell System Technical Journal, January 1957 — technický návrh přenosového systému s pracovním spektrem 36 kanálů — otevřít zdroj
Science Museum Group — TAT-1 repeater — muzejní záznam dochovaného repeateru TAT-1 — otevřít zdroj
