Článek
Představme si dvě světlice. První drží předem určený a proškolený člověk v označené zóně, klub o ní ví, hasiči dostali oznámení a kolem je bezpečný odstup. Druhá letí přes tribunu mezi lidi. Na fotografii mohou obě vypadat podobně dramaticky. Pro právo, zdravý rozum i bezpečnost ale podobné nejsou vůbec.
A teď dvě zakryté tváře. První patří člověku v šále v lednovém mrazu. Druhou si zakrývá výtržník těsně předtím, než hodí předmět do sousedního sektoru a zmizí z dosahu kamer. Také tady je vizuální znak podobný, zatímco společenská škoda je úplně jiná.
Právě schopnost tyto situace odlišit má být základním úkolem dobrého zákona. Oznámený plán udělat z pyrotechniky a zahalování obličeje na sportovních akcích trestný čin však zatím působí opačně: vezme dvě široké kategorie chování a přesune je o patro výš do trestního práva. Řečeno bez stadionového dýmu, podle mě je to přestřelený nápad.
Co se skutečně chystá - a co se zatím nechystá
Po jednání pracovní skupiny Bezpečí na stadionech ve Sněmovně 25. srpna ministr pro sport Boris Šťastný řekl, že zástupci fotbalového prostředí požádali zákonodárce o změnu přestupku na trestný čin. Mluvil společně o pyrotechnice a zahalování obličejů. Jako praktický důvod uvedl malé pravomoci pořadatelské služby u přestupku a jednodušší součinnost s policií u trestného činu.
To je zatím politické zadání, ne hotová norma. Ve veřejně dostupné zprávě není skutková podstata, forma zavinění, hranice závažnosti, výjimky ani trestní sazba. Není dokonce jasné, zda by se trestnost týkala jen odpálení, nebo i pouhého vnesení pyrotechniky, které je dnes součástí přestupku. Konkrétní návrh mají resorty teprve připravit.
Také často opakovaných „95 procent hotovo“ se týká především novely zákona o podpoře sportu, digitálního registru vyloučených osob a rozpoznávání obličejů. Samotná nová trestnost má podle stejného vyjádření vzniknout v dalším kroku. Titulek „pyro bude trestný čin“ je proto dnes rychlejší než legislativa. Přesnější věta zní: část sportovního prostředí a politici chtějí, aby trestným činem bylo, ale ještě neukázali jak.
Zákaz už v Česku je. A není zrovna symbolický
Zákon č. 251/2016 Sb. už dnes výslovně řeší obě situace. Podle § 5 odst. 1 písm. j) je přestupkem mít cestou na organizované sportovní utkání, na něm nebo cestou zpět obličej zakrytý způsobem, který ztěžuje či znemožňuje identifikaci. Nejde tedy o nový zákaz, který by české právo teprve objevovalo.
Následující písmeno k) postihuje člověka, který na utkání pyrotechnický výrobek vnese, nebo jej použije na místě, cestou tam či cestou zpět. Za první takový pyrotechnický přestupek zákon stanoví 10 000 až 50 000 korun, při opakování 10 000 až 100 000 korun. Za zakrytí obličeje lze uložit až 10 000 korun, při opakování až 15 000 korun. U přestupků proti veřejnému pořádku je možné uložit také omezující opatření; Ministerstvo vnitra při zavedení úpravy výslovně zmiňovalo zákaz vstupu na stadion.
Pokud někdo uložený zákaz opakovaně porušuje, může už podle dnešního systému narazit i na trestní právo. Ministerstvo vnitra uvádí možnost trestu až na dva roky za maření úředního rozhodnutí. Stát tedy nemá prázdné ruce. Má pokuty, zákaz vstupu, pořadatelská pravidla, klubové disciplinární sankce a pro závažné případy existující trestné činy.
Hozená světlice už dnes nemusí skončit jen pokutou
Policie mezi činy typickými pro fotbalové stadiony uvádí vedle přestupků také výtržnictví, ublížení na zdraví a maření výkonu úředního rozhodnutí. V listopadu 2025 policisté v Plzni překvalifikovali rozsáhlé použití pyrotechniky, kvůli němuž se zápas na deset minut přerušil, z přestupku na podezření z výtržnictví. Poškození vybavení zase řešili jako poškození cizí věci.
To není argument pro shovívavost k násilí. Je to důkaz, že právo už umí zohlednit následek a způsob jednání. Člověk, který hodí hořící předmět do lidí, nemá být schovaný za romantickou větou o fanouškovské kultuře. Má odpovídat za ohrožení, zranění, škodu nebo výtržnictví podle toho, co skutečně udělal.
Právě tady se však ukazuje slabina plošného nového trestného činu. Pokud jedním slovem „pyro“ překryje klidně drženou dýmovnici, petardu odpálenou u dítěte i světlici hozenou na hřiště, trestní zákon nebude přesnější. Bude jen tvrdší. Tvrdost bez rozlišení není automaticky bezpečnost.
Pořadateli chybějí pravomoci? Pak se mají opravit pravomoci
Ministrovo praktické vysvětlení zní na první poslech logicky: u trestného činu se policii spolupracuje snáz než u přestupku. Jenže to je zároveň přiznání, že navrhovatel řeší procesní problém změnou hmotného práva. Jestli pořadatel neumí bezpečně zajistit důkaz, předat člověka policii nebo vymoci zákaz vstupu, je třeba nastavit přesný postup, sdílení údajů v ústavních mezích a odpovědnost pořadatele.
Přelepit na jednání štítek „trestný čin“ samo o sobě nevylepší kameru, nenajde skrytou světlici a neudělá z pracovníka soukromé agentury policistu. Může naopak zvýšit náklady státu: více trestních oznámení, dokazování, znaleckých otázek a řízení i u případů, které dnes zvládne správní orgán. Bez zveřejněné analýzy přínosů a kapacit je to trestní kladivo použité místo procesního šroubováku.
Trestní právo má být poslední dveře, ne první turniket
Český trestní zákoník stojí na zásadě subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud ji shrnuje tak, že trestní právo má místo tam, kde jiné prostředky ochrany nestačí, jsou neúčinné nebo nevhodné. Neznamená to, že každý méně závažný čin musí zůstat přestupkem. Znamená to ale povinnost vysvětlit, proč už pokuta, zákaz vstupu a stíhání skutečně nebezpečných následků nestačí.
Takové vysvětlení zatím veřejnost nedostala. Dostala větu o snazší součinnosti. To je málo pro změnu, která může člověka přivést do trestního řízení kvůli jednání, jež zákon dnes řadí mezi přestupky. Z trestního práva se nemá stávat administrativní zkratka jen proto, že jiné části systému nefungují pohodlně.
Zakrytý obličej není totéž co násilí
U zahalování je problém ještě ostřejší. Zakrytá tvář může být prostředkem k anonymitě při násilí a policie ji potřebuje řešit. Sama o sobě však nikoho nezraní, nic nezapálí a nepoškodí sedačku. Je to indicie nebo překážka identifikace, nikoli automaticky útok.
Pokud stát opravdu uvažuje o trestném činu, musí veřejně popsat úmysl a hranice. Má být trestný člověk, který si záměrně nasadí kuklu, aby po napadení unikl kamerám? To je obhajitelné téma. Má být ve stejné kategorii šála v mrazu, respirátor, zdravotní důvod nebo krátké zakrytí při kouři? Bez přesného textu nikdo neví. A právě u trestního práva je „nějak se to vyloží“ velmi slabá pojistka.
Rozumnější by bylo spojit nejtvrdší postih s úmyslným mařením identifikace při násilném či majetkovém deliktu, s odmítnutím odhalit tvář při zákonné výzvě nebo s porušením konkrétního zákazu vstupu. Trestat pouhý obraz zahaleného člověka je snadné. Trestat přesně jeho nebezpečné jednání je právně pracnější, ale spravedlivější.
Veřejnost chce pyro pryč. To ale není argument pro jakýkoli paragraf
Po květnovém násilném derby zveřejnil Radiožurnál průzkum agentury Median, podle něhož by 87 procent lidí uvítalo úplný konec pyrotechniky na českých fotbalových stadionech. Tento výsledek nelze smést ze stolu. Lidé viděli vpád na hřiště, napadení a házení pyra do sousedního sektoru. Je pochopitelné, že žádají klid a bezpečí.
Průzkum ale rozhoduje o preferenci, ne o kvalitě skutkové podstaty. Stejná veřejnost má právo chtít, aby zákon odlišil atmosféru od útoku. Navíc mezi pravidelnými fotbalovými fanoušky byl podle zveřejněného shrnutí téměř každý pátý proti úplnému odstranění pyra. To není většina, ale je to skupina, se kterou má smysl nastavit bezpečný režim místo nekonečné hry na pašování, maskování a kolektivní pokuty.
UEFA má silný protiargument: v plné tribuně bezpečná světlice není
Obhajoba kontrolované legalizace musí přiznat i nepříjemná fakta. Studie objednaná UEFA a Football Supporters Europe dospěla k závěru, že v diváckých sektorech stadionu nelze pyrotechniku bezpečně používat. Výrobky vyžadují odstupy, které přeplněná tribuna nenabízí. Rizika zahrnují popáleniny, požár, účinky kouře, poškození zraku a sluchu i paniku.
Tento závěr nevyvracím. Naopak z něj vychází moje podmínka: legalizace nesmí znamenat volný odpal kdekoli v kotli. Pokud stadion neumí vytvořit prostor se skutečným bezpečnostním odstupem mimo natěsnanou část tribuny, povolení nedostane. U uzavřených hokejových hal s kouřem, střechou a omezeným odvětráním by měla být laťka ještě výš a ve většině případů může být správným výsledkem nulové povolení.
Norsko ukazuje, že mezi zákazem a chaosem existuje třetí cesta
Norská vláda v březnu 2026 prodloužila fotbalové asociaci výjimku pro kontrolované používání některých světlic až do konce sezony 2027. Režim funguje od roku 2024. Podle vládního vyhodnocení přinesl lepší kontrolu, snížil nelegální použití a naplnil svůj účel. Není to důkaz, že každý stadion na světě má otevřít brány pyru. Je to však důkaz, že evropský stát může místo automatické kriminalizace testovat regulovaný model a měřit výsledek.
Norská výjimka je přesný opak volné zábavy. Pořadatel dělá analýzu rizik, předem informuje hasiče, aréna musí mít nejvýše dvě označené zóny a únikové cesty, platí bezpečnostní vzdálenosti a seznam povolených výrobků. Osoba, která pyro používá, musí být starší osmnácti let, střízlivá, identifikovatelná a proškolená. Nelegální použití se dál sankcionuje.
To je přesně princip, který dává větší smysl než plošný trestný čin: vytáhnout předem dohodnutou část pyra z anonymity, určit konkrétní odpovědné lidi a zbytek tvrdě oddělit. Fanoušek získá legální prostor pro choreografii. Klub získá kontrolu. Hasiči získají informaci. Policie získá jasnou hranici mezi povoleným a nelegálním použitím.
Jak by mohl vypadat český model
Začal bych pilotem pouze na venkovních fotbalových stadionech, které prokážou technickou způsobilost. Žádné automatické právo na pyro a žádné povolení pro plnou tribunu. Klub, hasiči, bezpečnostní manažer a zástupce fanoušků by před sezonou schválili konkrétní místo, počet výrobků, čas a způsob odpalu. Povolené by byly jen přesně určené výrobky s bezpečnostními vzdálenostmi, které stadion opravdu splní.
Odpálit by je mohli pouze jmenovitě evidovaní, proškolení a střízliví dospělí. Na místě by musely být hasicí prostředky, volná úniková cesta a člověk s pravomocí akci okamžitě zrušit. Po zápase by klub ohlásil incidenty a režim by se po sezoně vyhodnotil podle zranění, požárů, nelegálních odpalů, přerušení hry a zásahů policie.
Mimo povolený rámec by zůstal zákaz. Házení na lidi, hřiště nebo do jiného sektoru, používání petard v davu, odpaly bez odstupu, manipulace pod vlivem a zakrývání tváře kvůli útoku mají nést tvrdý postih. Když někdo způsobí zranění nebo požár, má odpovídat za následek podle trestního práva. Legalizace bezpečné výjimky není amnestie pro násilí. Je to způsob, jak násilí a nebezpečné použití lépe oddělit od předem řízené choreografie.
Co by měl stát zveřejnit dřív, než sáhne po trestním zákoníku
Před prvním čtením chci vidět víc než politickou shodu. Kolik přestupků za pyro a zahalování bylo za poslední čtyři roky zjištěno, kolik skončilo pravomocnou sankcí a v kolika případech selhalo dokazování? Kolik incidentů už bylo stíháno jako výtržnictví, ublížení na zdraví nebo poškození věci? Jak přesně nový trestný čin pomůže pořadateli, aniž z něj udělá policistu?
Dále musí být jasné, zda se zákaz týká všech sportů a cest na ně, jaké jednání vyžaduje úmysl, co se považuje za zakrytí tváře, jaké existují zdravotní a jiné legitimní situace a zda trestnost pyra rozlišuje druh výrobku, místo, vzdálenost, hod a následek. Bez těchto odpovědí se nedá poctivě posoudit proporcionalita. Dá se jen vytvořit přísně znějící titulek.
Můj verdikt: neobhajuji chaos. Obhajuji právo, které umí rozlišovat
Člověk, který hodí světlici mezi lidi, rozbije stadion nebo napadne hráče, nemá dostat fanouškovskou omluvenku. Má dostat trest odpovídající tomu, co provedl. Stejně tak člověk, který si zakryje tvář, aby unikl identifikaci po násilí, nemá těžit z anonymity.
Nesouhlasím ale s představou, že bezpečí vznikne prostým přesunutím dvou existujících přestupků do trestního zákoníku. Zakrytý obličej není sám o sobě rána pěstí. Světlice držená proškoleným člověkem v oddělené zóně není světlice hozená do rodinného sektoru. Zákon, který tyto rozdíly smaže, může být přísný, ale nebude chytrý.
Česko by podle mě mělo udělat pravý opak: přesně kriminalizovat násilí a způsobenou škodu, vymáhat dnešní zákazy, zpřesnit postup pořadatelů a současně otestovat norský model kontrolovaného pyra tam, kde lze dodržet bezpečnostní podmínky. Co je nebezpečné, ať zůstane tvrdě zakázané. Co lze řídit, ať vystoupí z ilegality, anonymity a kouře.
Trestní rejstřík není hasicí přístroj. Neuhasí světlici, neopraví turniket a nevychová pořadatelskou službu. Stát si na stadion bere kladivo, protože se mu nechce sestrojit přesnější nástroj. Jenže u trestního práva platí jednoduché pravidlo: čím těžší kladivo, tím přesněji musí vědět, do čeho udeří.
Zdroje
Český rozhlas / iROZHLAS - Oznámený záměr zpřísnit postih pyrotechniky a zahalování obličejů, 25. 8. 2026
e-Sbírka - Zákon č. 251/2016 Sb., aktuální znění - § 5 odst. 1 písm. j) a k), sankce a omezující opatření
Ministerstvo vnitra ČR - Pravidla účinná od února 2022: pokuty, opakovaný přestupek a zákaz vstupu na stadion
Policie ČR - Plzeňský kraj - Případ z listopadu 2025 překvalifikovaný na podezření z výtržnictví
Český rozhlas / iROZHLAS - Průzkum Median: 87 % respondentů by uvítalo konec pyra na fotbalových stadionech
Norská vláda - ministerstva spravedlnosti a kultury - Prodloužení kontrolovaného režimu světlic do sezony 2027 a jeho bezpečnostní podmínky
Nejvyšší soud ČR - Stanovisko k subsidiaritě trestní represe a trestnímu právu jako krajnímu prostředku
Ligová fotbalová asociace - Vznik pracovní skupiny Bezpečí na stadionech a její deklarované cíle
