Článek
Film začal. Pak se ozval člověk, který byl všemi
Představte si film na videokazetě, jejíž obraz už cestou přes několik domácích kopií trochu změkl. Z reproduktoru slyšíte angličtinu, němčinu nebo jiný původní jazyk. A přes něj klidným hlasem mluví jeden Čech. Nejen za hlavního hrdinu. Za jeho protivníka, policistu, dítě, ženu, hlasatele i náhodného muže u baru.
Nebyl to profesionální dabing v dnešním smyslu. Nebyl tu ansámbl herců, režisér, studio a snaha vytvořit českou zvukovou stopu, která originál nahradí. Rychlodabing byl hlavně způsob, jak udělat zahraniční film rychle srozumitelný lidem, kteří se k němu dostali dřív než k oficiální české verzi — pokud vůbec nějaká vznikla.
Rychlost nebyla vtip. Byla to podstata celého systému
Československý rychlodabing vyrůstal vedle neoficiálního trhu s videokazetami. Západní filmy se v osmdesátých letech dostávaly mezi lidi přes známé, řidiče kamionů, burzy i překupníky. Tvůrci dokumentu Králové videa při vzpomínání na tehdejší scénu popisovali právě svět kazet sháněných mimo oficiální distribuci a domácích projekcí, na kterých se k jednomu filmu sešla celá skupina lidí.
V takovém prostředí měla rychlost větší cenu než dokonalost. Smyslem nebylo vytvořit definitivní české znění, které bude za třicet let restaurátorsky obdivováno. Smyslem bylo, aby se film dal večer pustit lidem, kteří originálu nerozuměli.
Sto korun za film a technika, která dnes působí absurdně
Právě Fukova vzpomínka je skvělá v jednom konkrétním detailu: ve druhé polovině osmdesátých let podle svých slov dostával od pirátů za jeden film 100 Kčs. Ještě zajímavější než samotná částka je ale výrobní realita. V první fázi nemusel při namlouvání ani vidět obraz — pracoval se zvukem. Dnešní představa filmové lokalizace stojí na scénáři, časování, režii, hereckém obsazení a následném mixu. Tady mohl být celý „produkční tým“ doslova jeden člověk a technika na stole.
To také vysvětluje charakteristický projev. Jeden hlas většinou nezkoušel herecky odlišit každou postavu. Fungoval spíš jako průvodce dialogem. Originální emoce zůstávaly slyšet pod ním a česká stopa divákovi říkala hlavně to nejdůležitější: co se právě říká.
Hejma, Fuka, Neff: hlas mohl být slavnější než tvář
Jednohlasé překlady nebyly anonymní navždy. Ve videokomunitě se některé hlasy staly poznávacím znamením. Mezi nejčastěji připomínaná jména patří Ondřej Hejma, František Fuka nebo Ondřej Neff. Televizní historie českého dabingu připomíná, že právě amatérská scéna osmdesátých let vytvořila zvláštní typ popularity: lidé mohli poznat hlas rychlodabéra, aniž by vůbec věděli, jak vypadá.
V tom je rychlodabing skoro opak klasické filmové hvězdy. Herec na plátně měnil tvář každým filmem, ale hlas z obýváku mohl zůstat stejný. Jednou doprovázel akční film, podruhé sci-fi a potřetí titul, který se k divákovi dostal jen proto, že někdo přivezl kazetu ze zahraničí.
Chybný překlad nebyl bug, který by celý systém zastavil
Legendární pověst rychlodabingu dnes stojí i na nepřesnostech. Část vznikala z rychlosti, část z nedostupnosti kontextu a část prostě z omezených jazykových možností konkrétního člověka. Režisér dokumentu Králové videa Lukáš Bulava vzpomínal, že komické překlady tehdy mnoho diváků neřešilo tolik jako dnes. Pro velkou část publika byl totiž zásadní už samotný fakt, že filmu nějak rozumí.
Tady se mění i náš dnešní pohled na „kvalitu“. Z dnešních standardů byl tenhle způsob lokalizace často nedokonalý. Z pohledu tehdejšího diváka ale mohl být rozdíl mnohem jednodušší: buď mám film s českým hlasem, nebo mám film, kterému skoro nerozumím. Rychlodabing proto nebyl populární navzdory své nedokonalosti. Částečně byl populární právě proto, že existoval v prostředí, kde alternativa často nebyla.
Nebyl to začátek českého dabingu. Byl to jeho podzemní paralelní svět
Je fér oddělit dvě věci, které se dnes v nostalgii snadno slejí. Český profesionální dabing existoval dávno před VHS. Česká televize připomíná živé dabování už v rané televizní éře a vznik specializovaných studií na konci padesátých let. Rychlodabing tedy nebyl primitivním předchůdcem „skutečného“ dabingu. Byl paralelní odpovědí na úplně jiný problém: jak rychle počeštit film, který se pohybuje mimo běžnou distribuci.
Právě proto zněl jinak, vznikal jinak a měl i jiná pravidla. Profesionální dabing se snažil vytvořit iluzi, že postavy mluví česky. Rychlodabing se o takovou iluzi většinou ani nepokoušel. Divák slyšel originál i českého prostředníka zároveň.
Po revoluci ho nezabil lepší mikrofon. Zabil ho normálnější trh
Po roce 1989 se otevřel filmový trh, vznikaly soukromé distribuční firmy, videopůjčovny a další dabingová studia. Zahraniční filmy začaly přicházet legálněji, rychleji a s profesionálními českými verzemi. Televizniweb proto klade ústup hlavní éry jednohlasého amatérského dabingu do první poloviny devadesátých let. Nezmizel jedním dnem, ale přestal být řešením tak zásadního nedostatku jako předtím.
A to je možná nejzajímavější pointa. Rychlodabing nebyl technologická slepá ulička, kterou nahradil lepší zvuk. Byl produktem konkrétního nedostatku. Jakmile se změnil přístup k filmům, změnila se i potřeba jednoho člověka, který během večera dokázal být prakticky celým hereckým obsazením.
Proč si ho lidé pamatují, i když byl objektivně horší
Nostalgie po rychlodabingu není nostalgie po špatném zvuku. Je to nostalgie po okamžiku, kdy nový film nebyl položka v katalogu, ale úlovek. Kazeta měla historii ještě předtím, než se zasunula do videa. Někdo ji přivezl, někdo přeložil, někdo přehrál a někdo další půjčil.
Dnešní streaming je nesrovnatelně pohodlnější, obraz čistší a překlady profesionálnější. Ale právě dokonalá dostupnost zabila jednu věc, kterou VHS svět produkoval skoro automaticky: pocit, že film k divákovi musel urazit cestu. A na té cestě někdy dostal jediný český hlas, který byl zároveň Rambem, padouchem, recepční i dítětem.
To už dnes není způsob, jakým bych chtěl sledovat nový film. Jako kulturní stopa osmdesátých a raných devadesátých let je ale rychlodabing téměř dokonalý: technicky nedokonalý, jazykově občas divoký a přitom nezaměnitelný po několika sekundách.
Zdroje a ověření
• Česká televize – Historie českého dabingu – Kontext profesionálního českého dabingu a jeho studiové tradice.
• Televizniweb – Když Belmondo mluvil česky: historie českého dabingu – Amatérský jednohlasý dabing osmdesátých let, známé hlasy a ústup fenoménu.
• Český rozhlas Radio Wave – rozhovor s tvůrci Králů videa – Způsoby šíření VHS, burzy, kamioňáci a domácí videokultura.
• Reflex – František Fuka o rychlodabérské minulosti – První osoba: Fukova zkušenost s pirátskými kazetami a rychlodabingovou sítí.
• Hanácká Drbna – rozhovor s Františkem Fukou – Konkrétní popis raného pracovního postupu a odměny 100 Kčs za film.
• Novinky – Lukáš Bulava: V rychlodabingu byla svoboda – Vzpomínky na překladové nepřesnosti a dobové vnímání fenoménu.
• Film Europe – Králové videa – Oficiální stránka dokumentu mapujícího československý rychlodabing.
