Stoletá válka o Prahu: Proč rivalita mezi Slavií a Spartou neustále překračuje hranice lidskosti?

Sport má odjakživa neuvěřitelnou moc spojovat lidi, generovat čisté emoce a nabízet únik z každodenního pachtění. Když se v Praze hraje fotbalové derby mezi Slavií a Spartou, město na pár hodin doslova zatají dech. Atmosféra na stadionech dokáže být naprosto elektrizující – ať už zápas sledujete z hlučného kotle, nebo si užíváte komfort, jaký nabízí klubové patro či VIP prostory s prémiovým cateringem, kde se sport mění ve společenskou merendu na úrovni.

Jenže v posledních letech se pod touto nablýskanou show čím dál jasněji rýsuje temný, destruktivní podtón. To, co se odehrálo během posledního měření sil našich nesmiřitelných pražských rivalů, už nemělo se sportem společného vůbec nic. Ukázalo se totiž, že pro celou řadu jedinců slouží klubová příslušnost jen jako legální glejt k ventilování čisté, nefalšované agresivity.

Tento patologický hněv se totiž nezrodil včera na internetových fórech. Abychom pochopili intenzitu dnešní toxicity, musíme se ponořit hluboko do historie. Pravdou totiž je, že oba kluby se upřímně nenávidí už od samotného okamžiku svého založení na konci 19. století. Nešlo přitom jen o to, kdo dá víc gólů do sítě – šlo o střet dvou naprosto odlišných společenských světů.

Když se tito dva odlišní sociální giganti poprvé střetli v březnu roku 1896 na Císařské louce, zápas skončil obřím skandálem. Rozhodčí tehdy podle tehdejších pravidel dodatečně neuznal regulérní gól Sparty a první historické derby skončilo divokou hádkou. Od té vteřiny bylo jasné, že mezi těmito dvěma kmeny nikdy žádný smír nenastane. Rivalita se sice tehdy neřešila přes sociální sítě, ale facky, rvačky a rozbité ciferníky v pražských šencích byly běžnou tečkou za každým zápasem už za hlubokého Rakouska-Uherska. Tahle zášť je zkrátka vryta do klubové DNA od samého počátku.

V průběhu staletí se formy boje změnily, ale podstata zůstala stejná. Jakmile si totiž člověk navlékne klubové barvy, často v mase ztrácí svou individuální morálku i vlastní tvář a stává se anonymním vojákem svého kmene.

Dnešní Tribuna Sever (TS) tvoří červenobílou stěnu slávistických příznivců, která dokáže vytvořit vizuálně dechberoucí choreografie, ze kterých mrazí v zádech. Jenže uvnitř tohoto kolosu bije radikální, maskované jádro. Jakmile se zápas nevyvíjí podle jejich představ, lavina vzteku se utrhne z řetězu a tito jedinci v černých kuklách začnou diktovat tempo, které ignoruje jakákoli pravidla slušnosti.

Na druhé straně barikády operují Ultras Sparta, tvrdé jádro Letenských, které sází na chladnou, agresivní sílu a vizuál jednolitých černých bloků. Jejich pochody městem připomínají spíše vojenskou invazi než průvod sportovních nadšenců. Mezi Letenskými vládne nekompromisní disciplína, ale také hluboká zášť vůči všemu slávistickému, přičemž jejich hlavním cílem bývá totální ponížení soupeře za každou cenu.

Poslední zápasy jasně demonstrují, že tato historická nenávist definitivně metamorfovala do čistého extremismu, který ohrožuje lidské životy. Incidenty, které paralyzují celé stadiony a nutí rozhodčí přerušovat hru, bleskově přerůstají v nekontrolované šílenství přímo na tribunách a hrací ploše.

Maskovaní agresoři ze sektorů opakovaně odpalují armádní pyrotechniku, vhazují světlice a vnikají na hrací plochu, kde dochází k fyzickému napadání aktérů zápasu. Strach a panika v očích lidí, kteří museli i se svými potomky utíkat před padajícím ohněm nebo agresivním davem, jsou vizitkou moderního chuligánství.

Frustrace nejtvrdšího jádra pak pravidelně vyvrcholí masivní demolicí stadionů a napadáním hráčů. Sektor se mění v nebezpečné místo a situaci musí zachraňovat až speciální pořádkové jednotky.

Je přitom paradoxní, že celá tato válka ultras dnes často popírá zdravou logiku moderního sportovního fanouška. V Praze totiž existuje obrovská skupina lidí, kteří netrpí slepou, primitivní nenávistí a dokážou své sympatie racionálně rozděnit napříč sporty. Jsou to fanoušci, kteří v zimě pravidelně chodí fandit hokejové Spartě do O2 areny, ale jakmile začne fotbalová sezóna, jdou bez problémů podpořit fotbalovou Slavii do Edenu. Tento přístup dokazuje, že lze milovat špičkový pražský sport a užívat si atmosféru bez nutnosti rozbíjet někomu hlavu v restauraci jen proto, že má na krku jinou šálu.

Hardcore jádro ultras však tuto realitu odmítá. Jejich agresi navíc denně krmí sociální sítě jako TikTok nebo Instagram. Algoritmy záměrně upřednostňují toxické příspěvky, které vyvolávají vztek a dehumanizují fanoušky druhého týmu. Virtuální urážky pak snadno přerůstají v útoky v metru, ničení veřejného prostoru sprejováním tagů nebo organizované bitky na loukách za městem, což je na sítích mylně prezentováno jako vrchol hrdinství.

Obyčejný divák se stal rukojmím fotbalových chuligánů. Snaha klubů vybudovat moderní, bezpečnou kulturu a přilákat na stadiony rodiny přichází vniveč, pokud se kolem lidí střílí pyrotechnika a na hřiště vtrhávají maskovaní jedinci.

Pokud stát a kluby nenasadí ty nejtvrdší represe včetně doživotních zákazů vstupu, stadiony se opět vyprázdní. Nekompromisní řízení a hrozby obřích trestů jasně ukazují, že dosavadní mírné postihy chuligány nezastaví. Nikdo normální nebude riskovat zdraví své a svých blízkých kvůli skupině zakomplexovaných jedinců, kteří si pletou sportovní zápas s gladiátorskou arénou. Stoletá rivalita je krásná tradice, ale nesmí se proměnit v hnusný, bezmozkem řízený teror. Sport má přinášet radost, nikoli strach o život.

A jak vnímáte chování ultras při posledním derby vy? Měly by kluby přistoupit k absolutnímu zákazu hostujících fanoušků na rizikové zápasy, nebo je řešením plošné zavedení registrace na občanské průkazy a biometrických kamer? Dokážete pochopit, že někdo fandí Spartě v hokeji a Slavii ve fotbale, nebo je to podle vás zrada klubové identity? Podělte se o své názory v komentářích!