Článek
ÚVOD: České národní muzeum posledního šroubku
V zahraničí si člověk z výletu přiveze magnetku, hrnek s nápisem nebo fotografii, na které se tváří, že ho cesta nevyčerpala. V Česku jsme tenhle unavený model cestovního ruchu posunuli do průmyslové revoluce. Když už padne vysílač, proč odjíždět s magnetkou, když se do kufru vejde kus skutečné konstrukce?
V Liblicích se 15. října 2026 řízeně zřítily dva stožáry vysoké 355 metrů. Nejvyšší stavba v zemi zmizela ze siluety krajiny a podle zpráv začala před demoličním areálem další česká disciplína: památeční sběr. Tentokrát ovšem ne hub. Kovových dílů.
Představme si, že místo vykázaného staveniště vzniklo Národní muzeum posledního šroubku. U vstupu visí cedule „VSTUP ZAKÁZÁN“. Pod ní kdosi vyvěsil imaginární dodatek: „Platí jen pro lidi bez kufru.“
Základní návštěvnické heslo? „Máte účtenku?“ „Ne, flexu.“
SÁL 1: Když památka měří 355 metrů, magnetka nestačí
Liblické stožáry byly dlouhá desetiletí nepřehlédnutelným orientačním bodem. České Radiokomunikace vysvětlily demolici tím, že už pro stavby neměly využití, nenašel se zájemce o převzetí a bezpečný další provoz by vyžadoval vysoké investice. Následné rozebrání konstrukce mělo být odbornou operací trvající zhruba dvacet pracovních dní.
Slouží tedy jako technická práce pro odborníky, ne jako pozvánka na nedělní hledačku pro veřejnost. Jenže nostalgie je zvláštní emoce. Někdo při pohledu na padlé stožáry pocítí smutek po zaniklé dominantě. Jiný by nejraději domů přinesl dvě kila oceli, aby mohl hostům při večeři říkat: „Tohle bývalo vyšší než váš panelák.“
Ve vitríně našeho imaginárního muzea leží tři předměty: vstupenka, fotografie a trubka, kterou si nikdo neobjednal. Ostraha doporučuje první dva.
„Máte účtenku?“ „Ne, ale ve sklepě mám připravené místo.“
SÁL 2: Velká česká výstava s vlastním nářadím
Podle spolumajitele demoliční firmy Kovo-Central Jakuba Hudce, kterého citoval iDNES.cz, část zájemců nerespektovala zákaz vstupu, pronikala do areálu a přivážela si dokonce vlastní brusky. Uvedl rovněž, že lidé komplikovali práci těžké technice. TN.cz zaznamenala popisy návštěvníků, kteří podle svědectví odnášeli součásti vysílače k autům.
To už není běžné muzejnictví. To je interaktivní expozice „Odšroubuj si dějiny“. Místo audioprůvodce dostane návštěvník návod, jak rozeznat skutečný zákaz vstupu od věty, kterou se v Česku občas čte jako nezávazné doporučení.
Největší absurdita? Podle stejné demoliční firmy existovala cesta, jak získat suvenýr legálně: po předchozí domluvě pracovníci zájemci kousek kovu sami oddělí a věnují. Doslova tu máme nabídku „Napište nám a něco dostanete“, zatímco někdo v našem satirickém světě odpoví „Děkuji, ale já radši prolezu křovím s úhlovou bruskou.“
„Máte účtenku?“ „Ne, potřebuji ještě prodlužovačku.“
SÁL 3: Naše národní vášeň pro věci zadarmo
Česko umí být mimořádně ohleduplné. Lidé si dokážou vzájemně pomoci při povodních, zorganizovat sbírku i zachránit zraněného. Zároveň tu existuje zvláštní kulturní reflex: když někde leží vyřazená věc, v určité části populace se okamžitě aktivuje výpočet, zda se náhodou „nebude hodit na chalupu“.
V tom výpočtu je zakódovaná celá naše domácí ekonomika. Nevadí, že předmět váží jako lednička. Nevadí, že není jasné, co s ním. Nevadí ani to, že je za páskou na pracovišti, kam veřejnost nesmí. Důležité je, že soused ho ještě nemá.
Představte si typický rodinný rozhovor: „Co jsi dneska koupil?“ „Nic.“ „A co to máš v kufru?“ „Historii českého rozhlasu.“ „A kam ji dáš?“ „Vedle nefunkční pračky, která se taky jednou bude hodit.“
„Máte účtenku?“ „Ne, ale výhodně jsem to sehnal.“
SÁL 4: Jeden tvrdí chaos, policie upřesňuje hlášení
Tady se sluší zastavit a oddělit frašku od reality. Spolumajitel demoliční firmy mluvil v sobotu 17. října o velkém množství návštěvníků, o nebezpečném vstupování na staveniště i o údajném odcizování materiálu a vybavení. Policie pro iDNES.cz zároveň uvedla, že se primárně soustředí na dopravu v okolí a že oznámení o rozkrádání do dané chvíle neevidovala. Neznamená to, že je jedna strana automaticky lhář. Znamená to, že novinář musí obě sdělení přesně přiřadit jejich autorům.
V našich imaginárních muzejních sálech by tak vedle každého exponátu visela informační cedulka: „Původ ověřován, historka se liší podle průvodce.“ To je mnohem poctivější než z internetového pobavení vyrobit rovnou rozsudek nad stovkami lidí.
Většina těch, kdo přijedou podobné místo fotografovat z bezpečné vzdálenosti, s žádným rozebíráním nesouvisí. A opravdový fanoušek technické historie se může o kousek kovu slušně domluvit. Komické nejsou samotné vzpomínky. Komické je, pokud si někdo z piety udělá vlastní odběrné místo.
„Máte účtenku?“ „Ne. Ale příběh mám dlouhý.“
SÁL 5: Z bezpečnosti se suvenýr nevyrábí
Má to i méně legrační stránku. Demolice obrovské ocelové konstrukce je pracoviště s těžkou technikou. Když tam někdo vyleze, nepřidá jen jednu položku do muzejní sbírky. Přidá riziko pro sebe a komplikaci pro lidi, kteří tam opravdu pracují.
Český paradox v plné kráse: na jedné straně pečlivě organizovaný řízený odstřel vysílačů, výpočty a zabezpečení. Na druhé straně, podle výpovědi firmy, lidé ochotní přijít přímo do prostoru následných prací s vlastním nářadím. Jako bychom nad technicky náročnou operací vyvěsili ceduli: „Děkujeme profesionálům. Nyní nastupuje samoobsluha.“
Jenže ocelový díl není houba v lese. Bez souhlasu vlastníka není „nález“ automaticky váš a pracovní plocha není veřejná atrakce. Jakékoli dojmy o české šikovnosti končí ve chvíli, kdy pod páskou někdo leze k bagru.
„Máte účtenku?“ „Ne, tentokrát mi naštěstí stačila soudnost.“
FINÁLE: Kus dějin je nejlepší, když vás nepřejede bagr
Až se areál uklidí, krajina kolem Liblic bude vypadat jinak. Někdo bude mít doma fotografii před a po. Někdo legálně získanou památeční součástku. A někdo možná vzpomínku na výlet, při kterém zjistil, že česká zvídavost má občas stejný tah jako profesionální úhlová bruska.
Pro Národní muzeum posledního šroubku bych proto navrhl nový návštěvní řád. Fotografovat ano. Vzpomínat ano. Po předchozí domluvě získat památku? Klidně. Považovat demoliční staveniště za velkoobchodní sklad bez personálu? Ne.
Koneckonců je na tom cosi dokonale českého: postavit stavbu vysokou 355 metrů trvalo úsilí generací, ale po jejím pádu se část pozornosti soustředí na otázku, zda se do Octavie vejde izolátor.
„Máte účtenku?“ „Ano. A hlavně jsem se vrátil vcelku.“
Fakta a nadsázka
Liblice: výška stožárů a demolice 15. října jsou doloženy Českými Radiokomunikacemi. Vstup do vymezené oblasti a odběry materiálu popisují reportáže TN.cz a vyjádření zástupce firmy citované iDNES.cz. Policie k 17. říjnu podle citovaného vyjádření hlášení o rozkrádání neevidovala. Nejde o soudem potvrzené krádeže ani o tvrzení, že všichni návštěvníci na místo vstupovali nezákonně.
Zdroje
