Článek
V jedné šachtě ležela žena. Přibližně šest metrů pod povrchem. Vedle její kostry spočívala lebka malého psa. Archeologové pokračovali ještě o metr níž a objevili druhou ženu. U její hrudi se nacházely ostatky novorozence, poblíž další psí kosti. V pravěkém dole v Krumlovském lese tak někdo před více než šesti tisíci lety uložil tři lidská těla do prostoru, kde se dřív dobýval kámen.
Dnes tu člověk vidí především les. Pod hlínou ovšem leží pozůstatky jedné z nejrozsáhlejších pravěkých těžebních oblastí v Evropě. Právě sem zavedla diváky také epizoda pořadu Záhady Toma Wizarda s názvem Krumlovský les a hostina kanibalů. Příběh začíná rohovcem, pokračuje těžkou prací a končí u lidí, jejichž tváře se podařilo znovu sestavit až v posledních letech.
Kámen, který nikam neodvezli
Zkusme si představit tu práci. Ve svahu otevřít jámu, dostat se do několika metrů hloubky, vytahovat surovinu a po každém úderu pokračovat dál. Bez strojů, bez ocelových vrtaček, bez výtahu. Některé šachty v Krumlovském lese sahaly až osm metrů hluboko. Výzkumníci zde zdokumentovali rozsáhlé těžební revíry a tisíce pozůstatků štípání rohovce.
Rohovec sloužil k výrobě ostrých kamenných nástrojů. Člověk z něj dokázal odštípnout čepel nebo hrot. Problém, který začal vrtat hlavou archeologovi Martinu Olivovi, ale souvisel s množstvím. Horníci vytěžili a rozštípali obrovské objemy suroviny. Velká část zůstala přímo na místě. Především ve starší době bronzové nabývala těžba rozměrů, které běžná potřeba nástrojů vysvětluje jen obtížně.
Výzkum ukázal také proměnu celého areálu. V různých obdobích lidé odnášeli vybrané čepele a jiné výrobky, jindy shromažďovali materiál v okolí šachet. V době popelnicových polí ukládali do starších důlních jam zpracované kameny i nádoby s lidským popelem. Z původního místa práce se postupně stávala krajina spojená s pamětí předků.
Oliva v odborných pracích připouští, že samotná těžba mohla být součástí společenského a obřadního života. Lidé se do lesa vraceli, protože tam pracovali jejich předkové. Hloubili další šachty, přestože část vytěženého kamene nechali ležet. Těžká práce mohla mít význam sama o sobě.
Dvě ženy, na jejichž kostech zůstala práce
Uložení těl ve čtvrté šachtě patří do staršího období zdejší historie. Radiokarbonové datování zařadilo horní pohřeb zhruba do let 4340 až 4050 před naším letopočtem. O několik tisíciletí později tu těžba pokračovala v dalších podobách. Krumlovský les tak uchovává příběhy mnoha generací, které se nikdy osobně nepotkaly.
Horní pohřbené ženě bylo podle antropologů asi třicet až pětatřicet let. Měřila přibližně 148 centimetrů. Druhé bylo zhruba pětatřicet až čtyřicet let a dosahovala výšky kolem 146 centimetrů. Obě měly drobnou postavu. Jejich páteře přesto nesly známky mimořádné zátěže. Badatelé popsali poškození obratlů a další změny, které odpovídají dlouhodobému nošení těžkých břemen nebo práci v předklonu.
Jedna žena měla špatně zhojenou zlomeninu předloktí. Kost vytvořila takzvaný pakloub. Zranění ji zřejmě omezovalo, přesto její kostra nese výrazné známky fyzického vypětí. Na obou kostrách se objevily i stopy zdravotních obtíží z dětství. V dospělosti přitom ženy podle rozboru stravy přijímaly poměrně dost masa. Jejich život tak nepřipomíná jednoduchý příběh trvalého hladovění: v různých etapách se střídaly obtíže, tělesná námaha a jiné životní podmínky.
Ostatky jejich práce promluvily po šesti tisíciletích přesněji než jakákoli pověst. V červnu 2025 zveřejnil česko-moravský výzkumný tým v časopise Archaeological and Anthropological Sciences rozsáhlou studii. Zkoumal kosti, zuby, genetickou výbavu i chemické složení dochovaných pozůstatků. Izotopy ukázaly, že ženy žily v Krumlovském lese nebo jeho blízkém okolí. Genetická analýza potvrdila jejich příbuznost; podle vědců šlo pravděpodobně o sestry.
Dítě mezi mrtvými
Právě novorozenec dává celému nálezu další rozměr. Ležel u níže uložené ženy, v oblasti jejího hrudníku a pánve. První pohled snadno nabídne obraz matky s dítětem. Genetické vyšetření však ukázalo jiný vztah: novorozenec nebyl biologickým potomkem ani jedné z obou žen.
V téže šachtě se nacházely také psí kosti. Lebka u horní ženy, další části kostry níž. Uspořádání pohřbu působí záměrně; jednotlivé nálezy ležely v odlišných hloubkách. Archeologové zvažují obřadní význam celého uložení, případně oběť související s těžbou. Přesnou podobu tehdejšího obřadu dnes neznáme. O lidech však vypovídají jejich těla a způsob, jakým je ostatní uložili do země.
Při výzkumu se podařilo získat i údaje o možném vzhledu obou žen. Genetické znaky ukazují u starší, hlouběji pohřbené ženy vysokou pravděpodobnost modrých očí; mladší mohla mít oči zelené nebo oříškové. Odborníci zpracovali také antropologické rekonstrukce jejich tváří. Dvě silikonové busty dnes připomínají ženy, které přišly na svět v době bez písma a jejichž životy po tisíciletí zakrývala zem. K vidění jsou v brněnském pavilonu Anthropos.
Při pohledu do jejich tváří člověka možná nejvíc zasáhne úplně obyčejná věc. Nevíme, jak se jmenovaly. Známe přibližný věk, výšku, příbuznost a dokonce stopy zranění. Známe dřinu, kterou si nesly v těle. A přesto jim nemůžeme vrátit jediné slovo, které si za života řekly.
V Krumlovském lese lidé po celé věky otevírali zem, dobývali kámen a část své práce zase pohřbívali. V jedné ze šachet zůstaly také dvě ženy, dítě a pes. Nejhlubší stopu zde nakonec nezanechal rohovec. Zanechali ji lidé, kteří pro něj sestupovali dolů.
Zdroje
