Článek
Páteční večer nezačínal tlačítkem Play, ale cestou k regálu
Dnes se film často vybírá na obrazovce během několika sekund. V devadesátých letech měl stejný večerní rituál fyzickou podobu: dojít do videopůjčovny, projít regály, přečíst zadní stranu obalu, zjistit, že novinka je vypůjčená, a nakonec odejít s kazetou, která původně vůbec nebyla první volbou.
Právě tenhle způsob sledování filmu zmizel překvapivě rychle. Diplomová práce Anny Krejčířové z Univerzity Karlovy, která rekonstruuje nástup soukromých videopůjčoven v Praze mezi lety 1990 a 1995, obsahuje seznam 90 pražských adres. Neznamená to, že všech devadesát podniků fungovalo ve stejný den ani že jde o úplný seznam všech půjčoven. Ukazuje to ale rozsah fenoménu, který byl ještě před třiceti lety běžnou součástí města.
Videopůjčovna tehdy nebyla retro. Byla to moderní distribuční technologie zabalená do regálů, plastových krabiček a členských kartiček.
Po roce 1989 vzniklo nové okno mezi kinem a televizí
Videopůjčovny byly důležité hlavně proto, že zkracovaly cestu filmu k divákovi. Odborná práce z Univerzity Karlovy je popisuje jako zásadní distribuční okno mezi uvedením filmu v kině a jeho pozdějším televizním vysíláním.
Po přechodu k tržní ekonomice začaly v Praze vznikat soukromé provozovny zakládané drobnými podnikateli a živnostníky. Výzkum pracuje s rozhovory s někdejšími majiteli a archivními materiály a sleduje právě roky 1990 až 1995, kdy se nový typ podnikání rychle zabydloval.
Jiná odborná práce věnovaná vývoji kin připomíná, že videopůjčovny se na počátku devadesátých let objevovaly nejen ve městech, ale i na vesnicích. Někdy fungovaly přímo v prostorách kin. Video tedy nebylo jen konkurencí kina; distributoři se často pohybovali v obou světech.
Před legálními regály existoval svět rychlodabingu a kopií kopií
Československá zkušenost s videem přitom nezačala až po revoluci. V osmdesátých letech byly videorekordéry drahé a západní filmy se šířily také neoficiálními cestami. Typickým symbolem se stal rychlodabing: jeden člověk monotónně překládal dialogy přes původní zvuk.
Časopis Tribuna při rekonstrukci tehdejší videodistribuce uvádí, že kazeta z tržnice mohla stát kolem 500 Kčs a často obsahovala dva filmy. S každou další kopií přitom klesala kvalita obrazu i zvuku.
Po roce 1989 začal tento šedý svět nahrazovat legálnější trh s originální distribucí. Regál videopůjčovny proto nebyl jen nostalgickou kulisou. Pro mnoho diváků znamenal úplně nový způsob, jak se dostat k zahraničním filmům bez čekání na televizi nebo neoficiální kopii od známého.
DVD přišlo na český trh už v roce 1997. VHS ale nezmizelo přes noc
Technologický problém videopůjčoven byl krutě jednoduchý: jejich hlavní médium začalo stárnout téměř okamžitě poté, co se trh naplno rozjel.
Práce Univerzity Tomáše Bati o vývoji kin uvádí vstup DVD na český trh v roce 1997. Disk nabízel lepší obraz, snazší manipulaci a postupně také pohodlnější distribuci. Půjčovny proto začaly VHS doplňovat DVD a později se stále více opíraly právě o disky.
Ani DVD ale nedokázalo kamenné půjčovny zachránit natrvalo. Internet, pirátské stahování, legální online distribuce a nakonec streaming odstranily hlavní důvod, proč bylo potřeba chodit pro film do fyzické provozovny.
Z dnešního pohledu je fascinující rychlost té změny: infrastruktura, která byla v první polovině devadesátých let natolik běžná, že jeden akademický výzkum dohledal jen v Praze 90 adres, během jediné generace téměř zmizela.
V roce 2026 lze zbytky zaniklé půjčovny najít na zdi pražského kina
Retro Magnet+ potřebuje podle mě něco víc než jen vzpomínku. A právě tady přichází současná vrstva.
Na Wikimedia Commons se v březnu 2026 objevila fotografie interiéru Kina Balt na pražském Žižkově. Na zdi jsou v regálech vystavené potištěné hřbety obalů od vyřazených VHS kazet ze zaniklé videopůjčovny.
Je to skoro dokonale symbolický konec celého příběhu. Před třiceti lety byl takový regál obchodní infrastruktura: člověk k němu přišel, vybral film, zaplatil půjčovné a kazetu odnesl domů. Dnes stejný vizuální jazyk funguje jako dekorace a připomínka doby, kdy se za filmem fyzicky chodilo.
Fotografie je navíc z roku 2026, takže nejde o archivní snímek z devadesátek. Je to současný pohled na pozůstatek už zaniklého způsobu distribuce.
Některé kazety se z půjčovního zboží změnily ve sběratelský předmět
Ještě jeden obrat je zvláštní: VHS, která bývala spotřební věcí určenou k opakovanému přehrávání, se u části titulů změnila ve sběratelství.
Seznam v roce 2026 popsal české sběratele VHS a připomněl příklad české kazety Akira, jejíž dražba se dostala na 5 500 korun. U filmu Honba za pokladem měl podle citovaného sběratele zájemce nabízet až 30 tisíc korun.
To rozhodně neznamená, že stará krabice videokazet na půdě automaticky představuje malé jmění. Drtivá většina běžných kazet takovou cenu nemá. Hodnotu vytváří konkrétní titul, vydání, dabing, stav a sběratelská vzácnost.
Je ale pozoruhodné, jak se role média otočila. Kazeta byla vytvořená proto, aby člověk sledoval film. U vzácných kusů je dnes samotný nosič někdy zajímavější než možnost film přehrát.
Devadesát adres není číslo všech půjčoven. Právě proto je ale tak působivé
U podobných retro statistik je důležité nepřehánět. Seznam 90 adres z akademické práce není celostátní registr a ani autorka ho nepředstavuje jako úplný soupis všech podniků, které v Praze kdy fungovaly.
Je to výzkumný soubor adres souvisejících s nástupem videopůjčoven v období 1990 až 1995. Právě proto v titulku používám formulaci „nejméně 90“ a nevytvářím z čísla tvrzení, že Praha měla přesně devadesát půjčoven.
I s touto rezervou ale číslo funguje jako výborná připomínka rozsahu. Devadesát míst v jednom městě je dost na to, aby videopůjčovna nebyla podivná specialita pro několik filmových fanatiků, ale běžná součást každodenního života.
Verdikt: streaming nám dal pohodlí. Videopůjčovna dávala výběru filmu malý příběh
Nechci romantizovat přetáčení kazet, poškozenou pásku ani cestu přes půl sídliště jen proto, abych zjistil, že někdo přede mnou odnesl poslední kopii novinky. Streaming je v mnoha ohledech objektivně pohodlnější.
Videopůjčovna ale měla vlastnost, kterou digitální katalog jen obtížně napodobuje: výběr filmu byl malá událost. Člověk musel odejít z domu, něco fyzicky procházel, mohl se zeptat obsluhy a často skončil u titulu, který by mu algoritmus nikdy nenabídl.
V první polovině devadesátých let lze jen v jednom výzkumném souboru dohledat 90 pražských adres. V roce 2026 už z vyřazených obalů jedné zaniklé půjčovny vzniká dekorace kina.
Těžko se hledá čistší symbol toho, jak rychle se technologie může změnit v retro.
Zdroje
