Článek
Pletivový plot, úzká branka, pár ovocných stromů, záhon rajčat a chatka, která vypadá, jako by ji někdo vylepšoval po jednotlivých prknech třicet let. Zahrádkářské kolonie jsou tak silně spojené s československým socialismem, že snadno vznikne dojem, že je vymyslel právě on. Jenže to je pohodlná zkratka. Tradice městských zahrádek je starší než komunistický režim i než samotné Československo.
Když se pak ve druhé polovině 20. století zahrádkaření stalo masovým koníčkem, stát nevytvářel něco z ničeho. Spíš vzal už existující fenomén a pomohl mu vyrůst do rozměru, který si dnes s normalizační krajinou paneláků, chat a záhonů spojujeme automaticky.
Zahrádka ve městě nezačala až za plotem socialismu
Nová studie věnovaná zahrádkovým osadám v Česku a Polsku připomíná, že první moderní osady v českých zemích vznikaly už na přelomu 19. a 20. století a inspirovaly se mimo jiné německým hnutím. Výrazný impuls pak přinesla první světová válka a potravinová krize. Malý kus půdy na okraji města nebyl romantickým hobby. Uměl doplnit domácí zásoby.
Podobný vývoj nebyl českou zvláštností. Zahrádkové osady se v Evropě rozvíjely spolu s průmyslovými městy, kde lidé žili v husté zástavbě a vlastní půdu běžně neměli. Záhon za městem tak spojoval několik funkcí najednou: produkci jídla, pobyt venku a kus soukromého prostoru.
Právě proto je nepřesné mluvit o zahrádkářské kolonii jako o socialistickém vynálezu. Socialismus ji zdědil. A teprve potom ji proměnil v masový fenomén.
Rok 1957: z koníčku se stává obří organizovaná síť
Zlom přišel v roce 1957, kdy vznikl Československý svaz zahrádkářů a ovocnářů. Podle historických materiálů Českého zahrádkářského svazu měl při vzniku přibližně 40 tisíc členů. Před rokem 1989 už členská základna dosahovala zhruba 460 tisíc lidí.
Tohle číslo neznamená, že každý člen měl vlastní parcelu v zahrádkářské osadě. Ukazuje ale, jak obrovskou společenskou infrastrukturu se kolem zahradničení podařilo vystavět. Místní organizace neřešily jen záhony. Patřily k nim přednášky, výstavy, moštování, výměna sazenic, klubovny a praktická pomoc se zahradnickým vybavením.
V sedmdesátých letech navíc přibývaly nové základní organizace a zahrádkářům se otevíraly pozemky, které nebyly vhodné pro velkovýrobu. Na okrajích měst, podél železnic, mezi průmyslovými areály nebo na jinak obtížně využitelných plochách tak vznikaly malé ostrovy soukromé práce.
Proč to za socialismu tak explodovalo
Jednoduchá odpověď „protože lidé chtěli zeleninu“ by byla málo. Produkce ovoce a zeleniny byla důležitá, zvlášť v době, kdy nabídka obchodů nebyla tak pestrá jako dnes. Zahrádka ale plnila i jinou roli.
Odborná literatura o českých zahrádkových osadách popisuje vedle produkční funkce také rekreační, sociální a takzvanou psychohygienickou. Pro člověka z bytu byl pozemek místem, kde mohl něco skutečně měnit vlastníma rukama: postavit pergolu, vypěstovat rybíz, přesadit strom, sednout si venku a na několik hodin zmizet z rytmu města.
To je možná nejdůležitější důvod, proč se zahrádkářství nedá redukovat na nedostatek pomerančů nebo na obrázek dědy s motykou. Zahrádka byla současně malou výrobní jednotkou, víkendovým únikem, společenským klubem a kusem prostoru, o kterém člověk rozhodoval mnohem víc než o veřejném okolí panelového domu.
Z paneláku na pár set metrů čtverečních vlastního světa
Tady se rodí obraz, který si pamatují celé generace. Po práci nebo o víkendu se jelo „na zahrádku“. V tašce jídlo, pracovní oblečení, něco pro děti. Na místě sud na vodu, nářadí, stromky, záhony a malá stavba, která měla ke standardizovanému bydlení v paneláku téměř opačnou logiku.
Panelový byt byl hotový produkt. Zahrádka byla nekonečný projekt. Každý rok šlo něco přesadit, přistavět, opravit nebo pokazit. Právě tahle pomalá vrstva osobních zásahů vysvětluje, proč zahrádkářské osady dodnes vypadají tak organicky. Dvě sousední parcely mohou mít stejnou výměru, ale úplně jinou osobnost.
A také proč jejich hodnota není jen v kilogramech rajčat. V osadě vznikaly vztahy, výměnná ekonomika i drobná pravidla soužití. Někdo měl nejlepší rybíz, jiný lis, třetí nářadí. To, co na mapě vypadá jako několik stovek malých obdélníků, bylo ve skutečnosti hustou sociální sítí dávno před tím, než toto spojení získalo digitální význam.
Po roce 1989 nezmizely. Změnila se jejich práce
Po pádu socialismu se podmínky rychle změnily. Restituce, nové vlastnické vztahy, tlak developerů i odlišný životní styl část osad zasáhly. Výzkum pražských zahrádek popisuje po roce 1989 výrazný úbytek a proměny pozemků na bydlení, komerční stavby, dopravní infrastrukturu nebo jiné využití.
Současně ale nezmizel samotný důvod mít ve městě kus zeleně. Jen se posunul. Novější výzkumy ukazují, že čistě potravinová funkce slábne a větší roli hraje kombinace pěstování, rekreace, ekologie a komunitního života.
Dnešní zahrádkář tak nemusí řešit, jestli si vypěstuje zásobu na zimu. Může chtít totéž, co jeho předchůdce před sto lety: dostat ruce do hlíny, na chvíli vypnout město a mít místo, které nevypadá stejně jako tisíc dalších bytů.
Ne socialistický relikt, ale fenomén starší než republika
Až tedy příště pojedete vlakem kolem pásu malých chatek a záhonů, díváte se na něco složitějšího než na pozůstatek normalizace. Zahrádkářské osady v českých zemích začaly růst ještě před vznikem Československa, za socialismu se změnily v masovou infrastrukturu volného času a po roce 1989 znovu hledají svoje místo v dražších a hustších městech.
Je na nich vlastně krásně vidět celé století českého života. Nejdřív potřeba vypěstovat jídlo. Potom potřeba uniknout z bytu. Dnes potřeba udržet ve městě prostor, který není ani park, ani zahrada rodinného domu, ani stavební parcela.
Plot z pletiva tedy možná nevypadá monumentálně. Za ním je ale kus historie, který přežil monarchii, republiku, socialismus i tržní boom. A pořád se tam na jaře sází rajčata.
Poznámka k rešerši
Článek záměrně rozlišuje dvě věci: historii zahrádkových osad a historii dnešního Českého zahrádkářského svazu. Masová členská základna svazu ve 20. století není totéž jako počet samostatných zahrádkářských parcel. U historických čísel proto uvádím, co přesně měří.
Zdroje
