Zápach starého piva a hokejová historie: Co všechno pamatuje hala v Holešovicích?

Když se řekne moderní sportovní stánek, většina lidí si představí naleštěnou skleněnou kostku plnou digitálních obrazovek, kde za lístek na hokej nebo koncert necháte výplatu a pivo dostanete v ekologickém kelímku, který víc teče, než drží. Pak je tady ale druhá kategorie. Místo, kde na vás z každého rohu dýchá surová historie, kde betony pamatují éru, kdy se ještě mohlo uvnitř kouřit, a kde má každá sedačka svůj vlastní příběh. Řeč je o Sportovní hale v Holešovicích – pro pamětníky stále legendární T-Mobile, Tesla nebo Tipsport Areně.

Pokud vám zajímá komplexní vyprávění zde je náš podcast:

https://youtu.be/SW-UZLdJ2W4

Hala otevřela své brány v roce 1962 a na svou dobu šlo o inženýrský zázrak. Vzpomeňte si na to, jak vypadalo stavebnictví v Československu na začátku šedesátých let – a přesto vyrostla stavba s obří visutou střechou, která dodnes budí respekt. Interiéry sice dnes působí jako z jiného vesmíru a šatny by potřebovaly radikální restart, ale ta stavba má charakter. Strmé tribuny zaručují, že divák visí prakticky přímo nad ledem. Žádné sterilní odstupování jako v moderních arénách; tady jste s hráči doslova v jedné lajně.

Holešovice byly desítky let absolutním epicentrem českého hokeje. Než se Sparta definitivně přesunula do Vysočan do moderního paláce, tlouklo hokejové srdce Prahy právě tady. Hala zažila zlaté éry, bouřlivá federální derby, infarktové zápasy play-off i momenty, kde se tribuny otřásaly v základech. Kromě klubového hokeje hostila i ty největší reprezentační bitvy a mistrovství světa, kde fanoušci tvořili kotel, ze kterého mrazilo v zádech i soupeře světového formátu.

Hala nebyla jen o puku a bruslích. Když v devadesátých letech zemi pohltila svoboda a hlad po světové kultuře, Holešovice se staly hlavním koncertním kotlem pro Prahu. Zahraniční kapely, které do té doby objížděly Československo obloukem, tady poprvé předváděly svou pyrotechniku a hluk. Akustika staré haly byla specifická – rezonovala, duněla a v kombinaci s narvaným hledištěm to vytvářelo energii, kterou žádná nová hala nenapodobí, protože na to má moc měkké materiály a chytré odhlučnění.

Dnes stojí holešovická hala tak trochu ve stínu mladší a naleštěnější konkurence z Libně. Často se mluví o její budoucnosti, rekonstrukcích nebo proměnách celého Výstaviště. Faktem ale zůstává, že tenhle betonový dinosaurus má duši, kterou si za miliardy koupit nelze. Je to připomínka éry, kdy sport a kultura voněly potem, dýmem a opravdovou vášní, nikoliv jen korporátním marketingem. A dokud stojí, bude v Holešovicích pořád kousek staré, syrové Prahy, která se na nic nehraje.

Zdroje: