Zkáza a znovuzrození Barrandovských teras: Prvorepublikový luxus vystřídala pevnost pro vyvolené

Pamatujete si ty ikonické černobílé fotografie? Adina Mandlová v plavkách chytá bronz na lehátku, Oldřich Nový s nonšalantní elegancí drží cigaretu a všude kolem zní cinkání skleniček se šampaňským doprovázené živým jazzem. Právě tak vypadala zlatá éra Barrandovských teras. Místo, které nad meandrem Vltavy vyrostlo jako splněný americký sen, představovalo maják zábavy pro celou Prahu. Dnes je ale všechno jinak. Když na stejné místo dorazíte v současnosti, hudbu neuslyšíte. Místo hvězd stříbrného plátna vás přivítá plot, kamery a nekompromisní cedule „Soukromý pozemek“.

Abychom jejich působivost a tehdejší velkolepost pochopili, musíme se vrátit do roku 1929. Tehdy se vizionář Václav M. Havel (otec pozdějšího prezidenta) vrátil z Ameriky, kde ho uhranula slavná restaurace Cliff House, tyčící se na útesu nad oceánem. Zatoužil přenést tento koncept do Prahy a oslovil geniálního architekta Maxe Urbana. Onen funkcionalistický skvost vyrostl na skále, kde se do té doby proháněl jen divoký vítr. Výhled za milion dolarů nabízel pohled na hluboké údolí a řeku, která se pod ním kroutí jako had. Terasy se okamžitě staly symbolem úspěchu a elegance mladé československé republiky.

Celou mrazivou atmosféru, detailní zákulisní fakta i realitu proměny tohoto místa si můžete pustit v mém novém audio podcastu z cyklu Stavby:

Slibný rozkvět však netrval věčně. Po únoru 1948 soudruzi označili luxus za buržoazní přežitek a areál znárodnili. Komunistický režim sice udržoval zdání rekreace pro pracující lid, ale o jedinečnou architekturu se starat neuměl. Terasy začaly fatálně chátrat. Slavný bazén se skokanskou věží pod skálou, kde se dříve konaly prestižní plavecké závody, postupně zarůstal plevelem a plnil se napadaným listím.

V divokých devadesátých letech se sice areál v rámci restitucí vrátil rodině Havlových, avšak bez obřích investic byl osud stavby zpečetěn. Nemovitost měnila majitele, střídali se zde bezdomovci i feťáci, a z někdejší perly moderní architektury se stala pravděpodobně nejluxusnější ubytovna pro krysy v celé metropoli.

Zlom nastal až v posledních letech, kdy se rozjela masivní a finančně extrémně náročná rekonstrukce. Developerům se sice musí nechat, že odvedli řemeslně precizní práci – ikonická bílá fasáda opět září do dálky a vyhlídková věž svítí jako kdysi –, ale původní účel vzal definitivně za své. Z místa, kde se potkávali lidé z různých společenských vrstev, se stala uzavřená rezidence plná luxusních apartmánů a bytů pro nejbohatší oligarchické vrstvy. K původnímu Urbanovu návrhu navíc přibyla nová křídla bytových domů.

Nejsmutnější pohled se však naskýtá dolů pod skálu. Legendární betonová skokanská věž, která se tak hrdě tyčí proti nebi na starých fotografiích, sice zůstala zachována, ale funguje už jen jako památkově chráněné, sterilní torzo. Bazén zůstane vypuštěný. Nikdo už zde neroztáhne deku a neskočí šipku do osvěžující vody. Proč? Protože případný hluk z veřejného koupaliště by mohl rušit absolutní klid a soukromí nových majitelů milionových nemovitostí nahoře na horizontu.

Barrandovské terasy tak dnes stojí jako memento celospolečenské proměny. Máme sice nádherně opravenou, zářivě bílou historickou fasádu, ale její vnitřní život a lidový duch pospolitosti byly kompletně obětovány ve prospěch sterilního luxusu za neprostupným plotem.