Článek
Názorně to předvedl v novém, velmi zdařilém dokumentárním cyklu ČT art Krajinou soch, představujícím nejvýznamnější české sochaře současnosti a jejich tvorbu.
V doprovodu šťastně zvoleného moderátora Roberta Nebřenského ukázal divákům nejen svá nejvýznamnější díla, ale prozradil též důvody, proč je vlastně vytvořil. V neposlední řadě potvrdil, že jeho příjmení výstižně charakterizuje značný smysl pro černý humor.
Ačkoliv Davida vnímám jako mimořádně talentovaného výtvarníka už mnoho let a většinu jeho fascinujících soch jsem viděla na vlastní oči, některé jsem díky tomuto chvályhodnému dokumentu spatřila poprvé a nezřídka mě překvapilo, za jakých okolností a proč vlastně vznikly.
Růžový tank
David Černý na sebe poprvé, již začátkem 90.let, upozornil Růžovým tankem a u něj se také zastavil nejdříve. Jen tak mimochodem, zatímco Robert Nebřenský na své sochařské „tour“ po české krajině mapuje nové sochy v nádherném červeném kabrioletu Felicia, David přiletěl na prohlídku Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je dnes jeho tank umístěný, malou helikoptérkou.
Když se ho Robert zeptal, jak ho vlastně napadlo legendární tank č. 23, který se zúčastnil osvobozování naší země Rudou armádou, přemalovat, vyvedl ho ze stále tradovaného omylu. Zmínil, že tento tank nikdy nebyl nasazen v žádných bojích a byl k nám přivezen přímo z továrny. Pro mě to nebyl žádný symbol osvobození, ale jenom a jenom symbol nadvlády Ruska nad Českem. Připomněl také, že po protestech ze strany Ruska ho čeští vojáci přetřeli zpět na zeleno, ale pár dní nato ho dvacet poslanců Federálního shromáždění přemalovalo zase na růžovo. Protože měli imunitu, tak si to mohli lajznout, dodal.
Poznamenal také, že on sám byl v té době stíhaný za stejný paragraf, jako rok předtím za „bolševika“. A na Robertův dotaz, proč natřel tank zrovna na růžovo, odpověděl mu: Myslím, že hnusnější barva, než růžová, už skoro není.
Motýli, Kafka a Trabant
Poté společně přeletěli helikoptérou do Prahy, kde je dnes umístěno vůbec nejvíce Davidových děl. Zastavili se například u obchodního domu Máj, na jehož fasádu nedávno, za bouřlivých protestů památkářů, umístil obří barevné motýly. Podle očekávání vyvolala veřejná debata zvědavost a díky ní se nakonec Motýli na Máji staly velikou atrakcí.
Totéž platí o dalším, vskutku nepřehlédnutelném počinu, jímž je otáčivá Hlava Franze Kafky, umístěná ve dvoraně Obchodního domu Quadrio. Jedná se o jedno z „nejhmotnějších“ výtvarných děl v Česku, váží totiž 39 tun a je složeno ze 42 pohyblivých vrstev, vytvořených z nerezových plíšků.
David Černý odtajnil i historii sochy Quo vadis, umístěné v zahradě německé ambasády na Malé straně. Tvoří ji kovová verze kdysi velmi populárního auta Trabant, stojícího na lidských nohách. Prozradil, že původně šlo pouze o laminátové provizorium, s životností dva měsíce, které vytvořil za čtyři dny na dvorku pro výstavu. Jenže, po výstavě ho k jeho překvapení koupilo německé velvyslanectví. Takže jsem prodal Traboš a koupil jsem si za to auto, vtipkoval. Když se socha začala po deseti letech rozpadat, velvyslanectví sehnalo peníze, aby mohlo být toto dílo odlito do bronzu.
Čůrající chlapečci a Miminka
Není pochyb o tom, že David Černý dovede svými sochami mnoho lidí nejen vyprovokovat, ale i pobavit. To je i případ dvou Čůrajících postav, umístěných v areálu Hergetovy cihelny na Malé Straně. Autor se netají tím, že se nechal inspirovat slavným čůrajícím chlapečkem, symbolem Bruselu. Mně přišlo, že bysme ten Brusel měli trošku trhnout, tak jsem udělal Manneken Pis krát dva.
Mnoho let zase kolemjdoucí dojímají jeho tři bronzová Miminka, batolící se uprostřed parku na Kampě. Podobná, tentokrát laminátová, léta zdobí i Žižkovskou věž.
Pocta Věře Čáslavské
Nejnovější realizací Davida Černého v Praze je devítimetrová, tříbarevná rotující plastika, umístěna u Tyršova domu, připomínající legendární gymnastku Věru Čáslavskou, kterou si ještě předtím mohli prohlédnout návštěvníci letošní olympiády v Paříži.
K těm, co vytvořil nedávno, patří i nádherná ocelová plastika obryně Lilith, podpírající jeden z nových bytových objektů v Karlíně. Ta se dokonce se svými 24 metry stala vůbec nejvyšší sochou v Praze.
Musoleum
Putování za sochami Davida Černého skončilo v Musoleu na Smíchově. Jde o novou, vskutku výjimečnou galerii, nabízející průřez jeho tvorbou, ať už jde o zmenšené modely obřích soch či autorovy nejoblíbenější počiny. Po neblahých zkušenostech se státními institucemi, kdy se například pět let kvůli výstavě dohadoval s Národní galerií, si zde vybudoval vlastní stálou expozici.
Když se Robert Nebřenský v tomto fascinujícím prostoru, plném provokativních instalací, včetně naturalisticky ztvárněných pohlavních orgánů, zajímal, jak důležité pro Davida je, že je jeho umění často považováno za kontroverzní, oponoval mu: Pro mě je kontroverzní ten zbytek světa. Zároveň vysvětlil, že třeba nechápe, proč by měl zakrývat orgán, který každý den drží v ruce.
Zdroj: ČT art Krajinou soch
https://musoleum.cz/
