Článek
Na Nový rok ho odvysílala Česká televize, avšak jen na svém „artovém“ kanálu, takže jeho sledovanost byla minimální. Bohužel zanikl mezi většinou televizního programu, i když ho svými kvalitami vysoce převyšoval. Je ostudné, že veřejnoprávní televize odsouvá to nejlepší, co za koncesionářské poplatky vzniká, na okrajový, byť elitní kanál a na ten hlavní dává pořady s mizernou úrovní. Nebo na své „jedničce“ vysílá dokumenty, věnované podstatně méně významným umělcům.
Být všude
Příběh současného šéfdirigenta České filharmonie, jedné z mála institucí, jež dělá naší zemi čest i v zahraničí, je nejen strhující, ale i povzbuzující. Nabízí totiž portrét umělce, který si vybojoval svobodu za cenu ztráty vlastního domova a neustálého hledání toho nového. Semjon Byčkov se s tím dokázal smířit a říká, že naplněním jeho života je „být všude“. A tak je „doma“ v Baskicku, v Londýně, v Paříži a nyní i v Praze. Často však zůstává kvůli cestám za prací sám. „Jsem sám, ale necítím se osamělý, mám hudbu,“ pochvaluje si svůj způsob života. Jen v Rusku se už jako doma necítí, protože tuto zemi opustil a rozešel se s ní. Poprvé kvůli emigraci a podruhé kvůli válce na Ukrajině. Nicméně přiznává, že s touto zemí cítí sounáležitost, protože se v ní narodil.
Vyměněn za počítač
Jedním z důvodů, proč se ve svých dvaadvaceti letech rozhodl svoji vlast opustit, byl jeho židovský původ, a tak využil tehdejší situace ve vztazích mezi USA a Sovětským svazem. V roce 1975 Američané Rusům nabídli zakoupení jejich moderních technologií, pokud umožní emigrovat Židům do Spojených států. „Beru to tak, že mě vyměnili za počítač,“ vyprávěl Byčkov Alici Nellis. Díky tomu se už v srpnu 1975 ocitl v New Yorku, kde byl ke svému překvapení obklopen ruskou kulturou. Ujaly se ho totiž dvě staré dámy, příbuzné Sergeje Rachmaninova, věnovaly mu jeho piano a partitury, a dokonce i jeho koženou aktovku, kterou dodnes střeží jako poklad.
Marielle
Zakrátko začal dirigovat studentský orchestr a postupně spolupracoval s nejlepšími americkými i zahraničními tělesy, včetně proslulých filharmonií v New Yorku, Berlíně a Vídni. Z USA se přesunul do Francie, kde dirigoval „Orchestre de Paris“ a především zde poznal svoji druhou ženu, klavíristku Marielle. Žijí spolu už pětatřicet let a Mariell se netají tím, že je to možná tím, že se vidí málo a jsou potom spolu šťastnější. „Když se nám podaří vyšetřit pár dnů pro sebe, je to poklad,“ svěřila se.
Orchestr mého života
Když Semjon Byčkov dostal nabídku dirigovat Českou filharmonii, ani chvilku prý neváhal. A svého rozhodnutí dodnes nelituje. „Jste orchestr mého života. Potvrzuje mě v tom každá společně strávená chvíle. A tak to zůstane,“ prohlásil s dojetím na oslavě sedmdesátých narozenin, které mu čeští filharmonici připravili.
K nejsilnějším zážitkům poutavého dokumentu Alice Nellis však patřily okamžiky, kdy dirigující Semjon Byčkov předváděl fascinující umění tichých gest.
Adéla Hofmanová
Zdroj: ČT art
