Článek
Přesto je nutné bilanci vánoční novinky ČT „Klíč svatého Petra“ jako vždy brát s rezervou. Z většiny kritických ohlasů je totiž jasné, že diváky opět zklamala a mnozí z nich se přiznávají, že po pár minutách přepnuli na jiný program. Rozhořčují se nad „nestoudně odfláknutou rutinou“ či nad tím, „že je to splácanina o ničem“. V této souvislosti není od věci se ptát: opravdu se miliony lidí na Štědrý den rychle navečeří, rozbalí dárky a nejkrásnější večer v roce promarní koukáním se na televizi?
Národní posedlost
Posedlost českého národa pohádkami, která jinde ve světě nemá v takovém měřítku obdoby, rozhodně nelze zlehčovat. Právě kvůli tomu, že fanoušci pohádkového žánru společně s cukrovím konzumují i ty často hloupé a ve svém důsledku nebezpečné, provokují zlenivělou Českou televizi, že natáčí stále nové paskvily. Jejichž tvůrci nezřídka vykrádají sami sebe nebo své kolegy (což je i případ „Klíče svatého Petra“, nápadně připomínajícího „Anděla Páně“) a cynicky předhodí divákům cokoliv, protože vědí, že se na to budou stejně dívat.
Zlotřilá šlechta, chytrý lid
Musí si přitom uvědomovat, že tuzemské televizní pohádky už mnoho let deformují vkus a postoje televizního publika, což rozhodně není zanedbatelné. Mají například dost zásadní podíl na tom, jak vnímá příslušníky šlechty, která sehrála v historii naší zemi významnou roli. Tomuto neblahému fenoménu se například věnovala Vendula Borkovcová a ve své práci analyzovala reflexi šlechty v české filmové pohádkové tvorbě. Velmi výstižně přitom popsala stále přetrvávající stereotypy: „Pan král, který drží nad svou zemí krutovládu, či naopak se o svou zemi nestará nebo vládne úplně nerad. Kníže pán, který komolí českou řeč, peskuje a zneužívá své služebnictvo. Pyšná, lakomá, marnivá a často ještě k tomu hloupá princezna. Jsou tu ale i správci, rádcové, komoří a jiní panští úředníci a členové královského dvora, kteří kradou, zvyšují daně, trýzní lid, kují pikle a rozvracejí vládu. Po boku jim stojí neschopné panské vojsko. A proti nim lidový hrdina Honza nebo koneckonců lid samotný, který svým chytrým, spravedlivým, solidárním a neohroženým zásahem, často podpořeným kouzelnou mocí, vždy dovede děj do dobrého konce.“
Nafintěný blb
Vendula Borkovcová si také povšimla jedné zajímavé okolnosti. A sice, že tyto negativní šlechtické postavy bývají často načesány velmi zvláštně (viz král Kazisvět). Podobná zlomyslnost se objevila rovněž v pohádce „Princezna a půl království“, v níž vypadá hlavní záporný hrdina, princ Egon, ve své paruce jako nafintěný blb. A bohužel nechybí ani v „Klíči svatého Petra“, v níž působí pár darebných kancléřů i kvůli směšným účesům jako karikatura: „David Novotný a Sabina Remundová se předvádějí v pitvoření, aby dostáli tuzemské maximě, že zlo je v domácích pohádkách nikoli děsivé, ale jen připitoměle groteskní. Uprostřed chichotání a přehrávání zadávají úkoly natolik nesmyslné, vedené touhou zbohatnout, že na základě jejich splnění by mohl provdat princeznu opravdu jen blázen,“ upozorňuje například Tomáš Stejskal v magazínu Aktuálně.cz.
Adéla Hofmanová
