Článek
Právě tuto krásnou plavovlásku, která se tehdy ještě jmenovala Drchalová, obsadil i do svého vynikajícího snímku Rozmarné léto. Jenže nakonec vše dopadlo jinak. Jiří Menzel se totiž v sedmdesátých letech, kdy se „Tři oříšky“ natáčely, dostal do značných potíží. Ve své vzpomínkové knize Rozmarná léta tuto neblahou éru popsal následovně. „Na Barrandově pro mne pomalu, ale jistě přituhovalo. Byl jsem označen za jednoho z mužů šedesátého osmého roku – tudíž nežádoucího. Zní to groteskně, ale k mé diskriminaci nebyl vysloven žádný jiný důvod, než tenhle. Ten pravý důvod byl stejně komický. Soudruzi kolegové nemohli překousnout, že jsem v tom roce měl mezinárodní úspěch. Chtěli, aby se na mě zapomnělo. Došlo to tak daleko, že jsem se toho roku nesměl zúčastnit ani festivalu v Karlových Varech.“
S Oscarem bez práce
Podrobněji pak vylíčil svoje problémy s ústředním dramaturgem Filmového studia Barrandov Ludvíkem Tomanem. Jejich vzájemné spory vyvrcholily tím, že Toman poslal slušného Menzela doslova do pr…. Oscarový režisér tak zůstal zcela bez práce, z Barrandova mu chodil plat 1300 korun, tedy ve výši, jaký v té době braly například prodavačky. Přesto připustil, že kromě kariéristů byli na Barrandově i lidé slušní, k nimž například patřil dramaturg Ota Hofman. Napadlo ho, že by Menzel mohl natáčet alespoň nepolitické věci, například pohádky. V úvahu připadala jedna podle Boženy Němcové, jejíž scénář napsala Bohumila Zelenková. Teprve později se Jiří Menzel dozvěděl, že pouze svým jménem kryla skutečného autora Františka Pavlíčka, jenž byl pro „soudruhy něco jako vyvrhel.“
V režii soudruhů
Přípravy došly tak daleko, že byl již sestaven filmový štáb a začalo se s hledáním exteriérů a hereckým obsazením. „To ovšem neviděli rádi soudruzi kolegové. Pak mi jednoho večera zavolal Václav Vorlíček a řekl mi, že Tři oříšky pro Popelku bude dělat on. Že to rozhodl Toman. Na druhý den mi Toman oznámil, že to bude soudruh Vorlíček, protože ta pohádka se má točit se soudruhy z DEFA a já prý nejsem dostatečná záruka, že bych v té koprodukci československý film dobře reprezentoval.“ Menzel ovšem připustil, že si sám naběhl, protože od počátku nechtěl s východoněmeckými filmaři točit. Na základě svých zkušeností totiž došel k závěru, že by němečtí herci a hlavně „endérácký“ výtvarný styl českou pohádku poškodili.
Zdroj: kniha Rozmarná léta od Jiřího Menzela
