Článek
Je přitom kritická jak sama k sobě, tak k některým svým kolegům a známým osobnostem či partnerům. Má na to plné právo, protože navzdory celosvětovým úspěchům, jichž dosáhla, se je snažili trapně ignorovat, nebo jí dokonce ubližovali, ponižovali a mstili se jí.
Bez hlasu a bez talentu?
Patří mezi ty mimořádně úspěšné umělce (a není jich u nás málo), kteří nebyli přijati na vybranou školu či do angažmá pod záminkou, že nemají dostatek talentu. Přesně tak členové přijímací komise zdůvodnili, proč ji nevzali na obor herectví, který chtěla studovat na Pražské konzervatoři. Nakonec se na ni dostala alespoň v oboru hudebním a už během studií získala angažmá v Praze a Plzni, kde excelovala v několika operetních a muzikálových rolích.
Navzdory tomu, že vyhrála proslulou pěveckou Dvořákovu soutěž v Karlových Varech, ovšem neuspěla v Národním divadle. Největším paradoxem je, že ji k tomu nepomohla ani Bizetova Carmen, za kterou v roce 2000 získala Cenu Thálie. Postěžovala si, že jí tehdejší ředitel, dirigent Zdeněk Košler, dal najevo, že „nemá ani zbla talentu, ani hlas“ a jízlivě jí, v narážce na její dosavadní operetní role, doporučil, „aby se vrátila k šibřinkám“.
Zlato v hrdle
Z jejího vyprávěné je patrné, jak moc se jí to dotklo a s patřičnou satisfakcí připomíná, že brzy poté vyhrála konkurz v prestižní Semperově opeře v Drážďanech. Na rozdíl od Košlera jí tam pochválili, že má v krku zlato a okamžitě ji přijali. Nicméně upřímně přiznává, že se jí v tehdejším socialistickém městě s rudými hvězdami, kde získala byt na panelákovém sídlišti, strašně stýskalo po Praze: "Skoro každý večer sedím na sbaleném kufru, strašně brečím a chci pryč. Ale kam, když mě doma nikdo nechce? zavzpomínala ve své knize na své začátky v Drážďanech, které jí však katapultovaly na významné zahraniční operní scény a festivaly.
Všechno zlé…
V mnoha případech pro Dagmar Peckovou platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nakrátko poté, co nezískala angažmá v Národním, ji náhoda přivedla právě do Semper opery. A když se tam znelíbila „upocenému dederonskému soudruhovi“, který ji obtěžoval, podařilo se jí vzápětí podepsat smlouvu ve Státní opeře v Berlíně, kam těsně před pádem berlínské zdi nastoupila jako sólistka.
Se zlou se také potázala, když v pětatřiceti letech své nejlepší manažerce s radostí oznámila, že čeká dítě. Ta jí ovšem zaskočila svojí reakcí: „Tak snad víš, Dagmar, že existují potraty.“ Takovou možnost sice odmítla, avšak po porodu se ještě před koncem šestinedělí vrátila na jeviště. Jenže, na jejím místě v agentuře už byla jiná zpěvačka a ona byla posunuta o laťku níž. Nikdy však svého rozhodnutí nelitovala, byť vychovávat dvě děti souběžně s veleúspěšnou mezinárodní kariérou, nebylo vůbec snadné. „Naplnily mi život,“ svěřila se coby pyšná matka v kapitole, věnované svým dětem.
Inkognito
Zatímco některé osoby, které zásadně ovlivnily její život i kariéru jmenuje, jiné velkoryse ukrývá v inkognitu a nechává na čtenářích, zda sami rozluští o koho jde. Zmiňuje i své první manželství, které rozbila „krutopřísná matka milovaného synáčka“ a po pouhém měsíci soužití skopala její kufry ze schodů pražského činžovního domu. Ani podruhé neměla při výběru partnera šťastnou ruku.
V době rozvodu poznala budoucího otce svého syna, po němž tak moc toužila, bohužel se ale narodil do naprosto zničeného a nefunkčního vztahu. Tentokrát jí další matka dala rázně najevo, jak by měl vypadat jejich život: „Dítě přenechá jí a synovi, bude jim platit tučné výživné a může si dělat tu svoji slavnou kariéru.“
Obětavý Klaus
Teprve do třetice Dagmar našla štěstí, když se jí podařilo vybudovat šťastnou rodinu s německým hudebníkem Klausem, s nímž žije dodnes. Tento „obětavý člověk“, jak ho sama charakterizuje, se jí stal velkou oporou i v době, kdy vyhořela, její pěvecká kariéra začala skomírat, a tak doma vyráběla čokoládové pralinky.
Adéla Hofmanová
Zdroje:
Dagmar Pecková: Ty vole se neříká https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Peckov%C3%A1
