Článek
Nedělní demonstrace na Letné 15. listopadu 2026 ukázala, že obrana nezávislosti veřejnoprávních médií dokáže přivést do veřejného prostoru rekordní množství lidí. [1] Její další politický význam však závisí na tom, zda se společně vyjádřený nesouhlas promění ve schopnost ovlivnit rozhodování, které nyní média ohrožuje.
Na Letné organizátoři promítli dobové záběry Miroslava Štěpána vedle vystoupení Andreje Babiše a zazněl Krylův Anděl. [1] Předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář prohlásil: „My jako zelináři vypovídáme vládě poslušnost. My už vám to nežereme.“ [2] Tyto odkazy zasazovaly současný spor do příběhu známých demokratických zápasů. Historická paměť může dodat odvahu a připomenout, co stojí za to chránit. Jako politická strategie má ovšem své meze. Výklad dnešního konfliktu jako opakování známého zápasu může zastřít možnosti, které se do jeho scénáře nevejdou.
Milion chvilek přitom ve zveřejněné výzvě uznává právo zvolené vlády vládnout a žádá skutečný dialog, stažení návrhu měnícího financování médií i omezení moci SPD. [3] Opozici vyzval, aby do půl roku představila propracovanou vizi a program. [4] Právě požadavek dialogu otevírá otázku, jaké konkrétní politické kroky by z něj měly následovat.
Demokracie jako otevřený proces
Výzva k obraně demokracie otevírá také otázku, jakou podobu má mít demokratická politika v budoucnu. Tato otázka však může ustoupit do pozadí, pokud se hlavním cílem stane návrat dnešní opozice do vlády. Střídání vlád je zásadní součástí demokracie. Samo však neodpovídá na to, jak mohou lidé ovlivňovat společné záležitosti mezi volbami a jak se mají instituce proměňovat, když dosavadní uspořádání přestává zvládat nové problémy.
Demokracie je totiž především proces, v němž společnost dokáže veřejně pojmenovávat své konflikty a přicházet s různými možnostmi řešení. Její obrana proto vyžaduje politickou představivost. Ta znamená schopnost hledat možnosti jednání také mimo dosavadní rozdělení rolí a zavedená stranická spojenectví. Nezávislá média jsou pro takové hledání důležitá právě tím, že poskytují prostor i nepohodlným otázkám.
Výzva opozici, aby připravila důvěryhodný program, je oprávněná. Občanská iniciativa by se však neměla spokojit s rolí těch, kdo na jeho dodání čekají. Ochrana institucí zároveň nemůže čekat na příští volební vítězství dnešní opozice. Rozhodující je také to, co lze prosadit v současném rozložení parlamentních sil.
Prověřit možnost jiné parlamentní dohody
Opozice by měla Andreji Babišovi veřejně nabídnout jednání o podmíněné podpoře menšinové vlády ANO bez SPD a Motoristů. Milion chvilek má potenciál vyzvat opoziční strany, aby takovou nabídku připravily. Cílem by bylo oslabit vliv těchto koaličních partnerů a získat konkrétní záruky pro demokratické instituce.
Takové jednání by ovšem vyžadovalo změnu i na straně opozice. Ta by se musela vzdát samozřejmého nároku na morální převahu v otázce veřejnoprávních médií a stejným kritickým měřítkem posoudit také vlastní vládní působení. Fialova vláda prosadila zvýšení poplatků a jejich valorizaci, což byl důležitý krok k zajištění financování médií. Ani za jejího působení však nezmizely výhrady ke stranickému vlivu na výběr mediálních rad. Jak v Deníku Referendum upozorňoval například Jaromír Volek, výběr radních nadále podléhal dohodám stranických sekretariátů. [5] Dnešní opozice proto nemůže svou někdejší vládní praxi vydávat za samozřejmý vzor nezávislé správy veřejnoprávních médií.
Tváří v tvář hrozbě další normalizace pravicového extremismu a jeho pronikání do veřejných institucí by měla být připravena také k politicky nepohodlným kompromisům. Omezení vlivu krajní pravice má totiž z hlediska odolnosti demokracie přednost před udržováním dosavadních hranic mezi politickými tábory. Opozice by proto měla být ochotna jednat i s politickým protivníkem, pokud může vyjednat podmínky, které tuto hrozbu skutečně omezí. Veřejnosti by přitom musela vysvětlit, co takovou dohodou získává, jaká rizika přijímá a kde leží hranice možných ústupků.
Nejsilnější námitka je zřejmá. ANO si své partnery zvolilo a za současnou vládní politiku nese odpovědnost. Rušení televizních a rozhlasových poplatků navíc hájí sám premiér Babiš jako vlastní vládní závazek. V pondělí ráno 16. listopadu odmítl zvažovat i požadavky na odvolání Tomia Okamury a odebrání ministerstva obrany SPD. [6] Nelze tedy předpokládat, že by změna parlamentní opory automaticky změnila jeho přístup k médiím. Demonstrace rozsahu té nedělní však může vytvářet tlak na změnu vládního postupu. Nabídka jiné parlamentní dohody by umožnila prověřit, zda lze tento tlak proměnit v konkrétní politický výsledek.
Muselo by se však jednat o přesně vymezenou a veřejně kontrolovatelnou dohodu. Podpora menšinového kabinetu by měla být podmíněna stažením současného návrhu a přijetím záruk předvídatelného financování, redakční autonomie a nezávislého obsazování vedení médií. Tyto záruky by musely omezovat možnosti politického zasahování bez ohledu na to, kdo právě vládne. Dohoda by zároveň musela vymezit trvání podpory a podmínky jejího ukončení. Opozice by si zachovala právo kritizovat a odmítat ostatní kroky kabinetu.
Taková varianta má skutečná rizika. Mohla by upevnit moc ANO, oslabit důvěryhodnost opozice a proměnit její podporu v demokratické alibi pro pokračující koncentraci moci. Smysl by měla pouze tehdy, kdyby přinesla ověřitelné omezení možnosti politicky ovládat instituce. Samotný příslib zdrženlivosti by nestačil. Pokud by ANO podmínky odmítlo, nebyl by důvod podporu poskytnout. Pokud by je porušovalo, musela by opozice podporu ukončit.
Výzva k jednání ovšem není závazkem dohodnout se za každou cenu. Znamená politicky prověřit, zda lze současné spojenectví narušit a prosadit ochranu institucí dříve, než přijde příští volební střet. Výsledek takového jednání nelze předjímat. Jeho odmítnutí by však tuto možnost uzavíralo předem.
O médiích mohou jednat také občané
Případná parlamentní dohoda by mohla přispět k bezprostřední ochraně institucí. Současně je třeba rozšířit okruh lidí, kteří mohou rozhodovat o jejich budoucí podobě. Jinak by se politický výsledek občanské mobilizace opět omezil především na přeskupení vztahů mezi stranickými představiteli.
Teoretické východisko nabízí Hélène Landemore v knize Open Democracy z roku 2020. Její pojetí otevřené demokracie rozšiřuje politickou reprezentaci o občany vybrané losem. Ti mají dostat skutečný podíl na formulování zákonů a veřejných politik. Takové shromáždění přitom musí zůstat propojeno s širší veřejností, která může předkládat podněty, sledovat jednání a zpochybňovat jeho závěry. Podstatný je průběžný přístup k politické moci i pro lidi, kteří neusilují o profesionální politickou kariéru. [7] Empirické výzkumy přitom ukazují, že vhodně uspořádaná občanská shromáždění mohou prohlubovat znalosti účastníků a jejich schopnost zvažovat různé argumenty, a přispívat tak k informovanému promýšlení složitých a konfliktních společenských otázek. [8] Mohou tím doplňovat rozhodování volených institucí, jejich skutečný politický vliv však závisí na tom, jak jsou do rozhodovacích procesů začleněna a jak se s jejich návrhy dále pracuje. [9]
Takovou doplňující roli by mohlo plnit i celostátní občanské shromáždění o veřejnoprávních médiích. Zabývalo by se jejich veřejným posláním, dostupností a financováním i tím, jak zajistit nezávislost a současně veřejnou odpovědnost. Posuzovalo by zkušenosti různých částí společnosti s médii. Do jeho působnosti by ovšem nepatřilo rozhodování o konkrétních reportážích nebo o tom, kteří novináři smějí pracovat.
Účastníci by byli vybíráni losem podle předem stanovených pravidel, která zohlední regionální a sociální rozmanitost. Místo musí dostat také lidé kritičtí k veřejnoprávním médiím a voliči nynější vlády. Členové by měli čas vyslechnout různé odborné pohledy, ptát se a porovnávat varianty. Odborníci by pomáhali vyjasňovat jejich důsledky, účastníkům by ale nepředepisovali závěr. [10]
Rovné pozvání samo nestačí. Účast musí být zaplacená, spojená s náhradou ušlého příjmu a zajištěním péče. Jinak budou v debatě opět převažovat hlasy těch, kteří si mohou dovolit věnovat politice čas. Průběžně zveřejňované podklady a možnost podávat připomínky by jednání otevíraly i ostatním. [10]
Uskutečněný příklad představuje francouzská Občanská konvence pro klima. V letech 2019–2020 připravilo 150 losovaných účastníků, vybraných s ohledem na sociální rozmanitost, celkem 149 návrhů klimatických opatření. [11] Landemore spolu s Théophilem Pénigaudem tuto zkušenost analyzuje jako případ, kdy se občané za odborné a právní podpory podíleli přímo na tvorbě legislativních návrhů. Konvence však neměla pravomoc sama přijímat zákony. [12] O jejich přijetí rozhodovaly státní instituce a návrhy nebyly uskutečněny v plném rozsahu. [13] Francouzský příklad tak ukazuje význam předem vymezeného vztahu mezi občanským jednáním a navazujícím politickým rozhodováním.
Navázat lze také na českou zkušenost. V roce 2025 uspořádalo výzkumné centrum CULCORC při FSV UK v projektu MeDeMAP Občanský parlament o médiích a demokracii. Dvacet účastníků vybraných z přihlášených zájemců se sešlo čtyřikrát a formulovalo jednatřicet usnesení. [14] Tento výzkumný experiment ještě nepředstavoval celostátní orgán s rozhodovací pravomocí. Nabízí však konkrétní zkušenost pro promýšlení dalšího postupu.
Nové shromáždění by potřebovalo předem dohodnutý vztah k parlamentnímu rozhodování. Zákonodárci by se museli zavázat jeho závěry v určené lhůtě projednat a veřejně zdůvodnit případné odchylky. O rozsahu jeho pravomocí a závaznosti výsledků se musí rozhodnout před zahájením práce. Účastníci potřebují vědět, co mohou skutečně ovlivnit. [10]
Losování samo nezaručí kvalitu rozhodnutí a výsledek jednání nelze předjímat. Záleží také na tom, kdo vymezí otázky, jaké informace účastníci dostanou a zda mohou zpochybňovat předložené možnosti. Smyslem shromáždění je poskytnout lidem s rozmanitými zkušenostmi čas, informace a skutečný podíl na rozhodování. Výkon této moci však musí respektovat základní práva, ochranu menšin a ústavní záruky demokratického právního státu. Ani široká účast a většinová podpora návrhu samy o sobě nezajišťují jeho legitimitu. Pravidla shromáždění proto musí chránit rovné postavení všech, jichž se rozhodnutí dotýká, a umožňovat jeho přezkum. V otázkách veřejnoprávních médií k těmto požadavkům patří také ochrana názorové plurality, prostoru pro menšinové hlasy a redakční nezávislosti.
Co může po Letné následovat
Ochrana médií nemůže čekat, než občanské shromáždění vznikne a dokončí práci. Bezprostřední politické kroky a příprava širší veřejné debaty proto musejí probíhat souběžně. Také případné jednání o menšinové vládě má sloužit k zajištění prostoru, v němž bude možné o institucích svobodně rozhodovat.
Letná ukázala ochotu lidí demokracii bránit. Další politická práce by měla tuto ochotu proměňovat v možnosti ovlivňovat společné rozhodování. Milion chvilek k tomu může přispět jak tlakem na opozici, aby prověřila nové parlamentní dohody, tak požadavkem, aby občané dostali podíl na přípravě řešení. Historická zkušenost zavazuje k obraně svobody. Konkrétní podoba této obrany však musí odpovídat dnešním podmínkám. A především: demokracie není jen čekáním na další volby, jak se nám snaží někteří vládní politici namluvit.
Zdroje a literatura
1. iROZHLAS a ČTK (15. 11. 2026). Největší protest v dějinách samostatné republiky. Lidé demonstrovali nejen za veřejnoprávní média.
2. Vaňáčová, Eva (15. 11. 2026). Milion chvilek zveřejnil požadavky. Vypovídáme vládě poslušnost, prohlásil Minář. TN.cz.
3. Milion chvilek pro demokracii (2026). Už nikdy 4:36! Zveřejněná výzva vládě, stav k 16. 11. 2026.
4. ČT24 a ČTK (15. 11. 2026). Protestující zaplnili Letenskou pláň, postavili se „silovému vládnutí“.
5. Petrů, Vojtěch (29. 4. 2025). Veřejnoprávní poplatky navýšeny, na podzim však hrozí jejich zrušení. Deník Referendum. Včetně vyjádření Jaromíra Volka k výběru radních České televize.
6. ČTK (16. 11. 2026). Babiš nezvažuje, že vyhoví požadavkům z demonstrace na Letné. České noviny.
7. Landemore, Hélène (2020). Open Democracy: Reinventing Popular Rule for the Twenty-First Century. Princeton: Princeton University Press.
8. Theuwis, Marie-Isabel, Carolien van Ham a Kristof Jacobs (2025). A meta-analysis of the effects of democratic innovations on participants’ attitudes, behaviour and capabilities. European Journal of Political Research, 64(2), s. 960–984. DOI: 10.1111/1475-6765.12722.
9. Pfeffer, Janosch, et al. (2026). Citizens’ assemblies propose ambitious climate policy but impacts remain limited. Nature Climate Change, 16(11), s. 1266–1272. DOI: 10.1038/s41558-026-02755-1.
10. OECD (2020). Innovative Citizen Participation and New Democratic Institutions: Catching the Deliberative Wave. Paris: OECD Publishing. Zejména zásady reprezentativnosti, inkluze, odborné podpory a veřejné odpovědi na doporučení. DOI: 10.1787/339306da-en.
11. Convention citoyenne pour le climat (2019–2020). Oficiální informace o konvenci, jejím mandátu a 149 návrzích. Dostupné k 16. 11. 2026.
12. Landemore, Hélène E., a Théophile Pénigaud (2026). Citizen Legislators: Citizens on Top and Experts on Tap in the French Convention for Climate (2019–20). Perspectives on Politics, First View, s. 1–16. Publikováno online 14. 5. 2026. DOI: 10.1017/S1537592725104295.
13. Francouzské ministerstvo pro ekologickou transformaci (2026). Suivi de la Convention citoyenne pour le climat. Oficiální přehled realizace návrhů. Aktualizace říjen 2026.
14. CULCORC, FSV UK (2025). Občanský parlament na téma média a demokracie v Česku. Projekt MeDeMAP.
