Článek
V době, kdy se Evropa potýká s následky tisíce případů zneužívání v církevních strukturách, přichází smlouva se Svatým stolcem. Smlouva, která by mohla posílit mlčenlivost – tentokrát nejen pro kněze, ale i pro neurčitě definované „pastorační pracovníky“. Opravdu máme v 21. století obětovat spravedlnost na oltář církevních výjimek? Měla by být víra důvodem k výjimce ze zákona? A pokud ano, kde je hranice?
Dle právníka Jakuba Kříže „Smlouva chrání věřící.“ (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/smlouva-s-vatikanem-se-da-zneuzit-varuje-pravnik-obeti-cirkve-neni-tam-nic-navic_2502111329_epo)
Ale před čím vlastně? Před právní odpovědností? Před nutností svědčit o trestném činu? Zákon přece nemá chránit nikoho před spravedlností – zvlášť ne v případech, kdy jde o násilí nebo zneužití. Mlčení není ctnost, když slouží jako úkryt pro zločin. A už vůbec ne tehdy, když se jeho nedotknutelnost uzákoní. Sexuální zneužívání, násilí, zabití – to nejsou duchovní záležitosti, ale kriminální skutky. A pokud je někdo svědkem nebo spolupachatelem těchto činů, neměla by ho z jejich ohlašování vyvazovat žádná duchovní role – ať už je knězem, nebo „pastoračním pracovníkem“.
Zpověď by měla být prostorem pro morální očistu, ne pro krytí zločinů. Ochrana zpovědního tajemství nemá být cestou k legalizaci mlčení o znásilnění či zneužití. Když taková výjimka existuje, staví víru nad zákon – a tím i nad spravedlnost. Je třeba jasně stanovit, že církev nemá stát mimo zákon. Ani nad ním. Zvláště v době, kdy stát neumí chránit oběti dostatečně ani bez těchto překážek.
V době, kdy si církev sama omlouvá své zločiny, které se v jejích řadách dějí po celá desetiletí, působí snaha o další rozšiřování mlčenlivosti jako návrat zpět. Víra může vést člověka k lásce, naději i odpuštění, ale víra nesmí být zneužita jako důvod k mlčení o zločinech. Pokud církev chce důvěru společnosti, musí být ochotná čelit pravdě, ne ji zatajovat. Právo a spravedlnost totiž nejsou nepřátelé víry… Naopak, jsou jejím základem. A právě proto je šokující, že v jednadvacátém století, po všech historických lekcích a tragických selháních, znovu sledujeme snahu rozšiřovat církevní výjimky ze zákona. Připomíná to středověké praktiky, které měly víc společného s mocí než s morálkou. Vzpomeňme na institut odpustků – jeden z nejtemnějších příkladů toho, jak církevní autorita uměla obchodovat s vinou. Možná se zase tiše vracíme zpět…
Ne už jen k historickým chybám, ale k chybám, které děláme dnes. Je zarážející, s jakou lehkostí naši zákonodárci zvedají ruku pro návrhy, které zjevně nečetli do hloubky. Česká justice dlouhodobě selhává v tom, co by měla mít základem – rovnováhu a spravedlnost. Místo ní tu často vidíme systém, který hájí práva pachatelů pečlivěji než práva obětí. A v případech spojených s církví to platí dvojnásob.
Jedna věc je samotné podepsání smlouvy se Svatým stolcem. Ale druhá – možná zásadnější – otázka zní: je vůbec normální, že náš stát umožňuje výjimku z ohlašovací povinnosti duchovním registrovaných církví a náboženských společností s oprávněním k výkonu zvláštních práv? A to nejen v rámci klasického zpovědního tajemství, ale i u takzvaného „práva obdobného zpovědi“, které je definováno vágně a může být zneužito? Tato výjimka je zakotvena v trestním zákoníku § 368 odst. 3.
Zákony by měly platit pro všechny stejně. A čím závažnější zločin, tím větší musí být povinnost chránit oběť – ne systém, který ji upírá hlas.
