Článek
Romantika, kterou vlastně nechceme?
Takto bych popsala svůj pocit po kávovém sedánku s kamarádkou, který jsme klasicky strávily stěžováním si na to, jak je v dnešní době těžké najít lásku a že Tinder prostě není úplně pro nás. Jenže není vlastně na osudové romantické setkání v dnešní době trochu pozdě?
Karty na stůl. Většina z nás má problém dát telefon z ruky, propojení je prakticky na dosah jednoho kliknutí a doomscrolling je denní rutina. Přestože věřím, že existuje spousta lidí, kteří raději tráví svůj čas v offline světě, i já se musím přiznat, že bez svého mobilního parťáka začnu být po chvíli nervózní a cítím se, jako by mi něco chybělo.
V tomto malém zařízení máme vlastně všechno – vzpomínky, důležité informace, důkazy v podobě screenshotů a skoro jakoukoliv věc, na kterou si vzpomenete. Je to však jeden z faktorů, proč může být offline seznamování takový problém?
Pojďme si však nejprve shrnout online dating.
Většina z nás začínala v raném věku na různých pochybných platformách, kde jsme pravděpodobně potkali spíše šedesátiletého strýce převlečeného za osmnáctiletého klučinu, který hledá slečnu, se kterou si chce jen pokecat. Opak byl však pravdou a někteří to zjistili (pro jejich štěstí) dříve než jiní.
Postupně jsme se vyvinuli do éry Badoo a Tinderu a vztah jako by byl na dosah ruky. Ale je v tom jeden háček. Musíte se prodat, jak nejlépe umíte, použít své nejlepší fotky, vyzdvihnout své unikátní zájmy a zkrátka ukázat světu tu nejlepší verzi sebe sama.
Je však tato verze reálná?
Určitým způsobem ano, ale neukazuje i tu špatnou stránku – trápení, zlozvyky a ránky, které si s sebou během života odnášíme.
Z určitého pohledu je to tak správně. Nemůžete přece ani v osobním životě přijít za člověkem a vysypat na něj všechna svá životní traumata na prvním rande. Z druhého pohledu se však ptám: Nestaví nás tohle pozlátko před předem určený standard, kterému nemůžeme dostát?
Na to, že jsem si poprvé založila Tinder se svou kamarádkou v roce 2021 na vysoké škole, a to jen tak pro srandu, jsem zažila pouze tři Tinder dates a každé z nich pro mě bylo zklamáním.
Ne proto, že by daný člověk udělal něco špatně, ale jeho Tinder profil vlastně popisoval někoho úplně jiného, než jsem očekávala. A tak přede mnou místo zkušeného a vášnivého cestovatele stál člověk, který jednou ročně jezdí na all-inclusive dovolenou do Bulharska.
A ano, můžete mi namítat, že každý si pod pojmem cestování představuje něco jiného, ale v tomto případě mi termín „vášnivý cestovatel“ přijde lehce nadnesený.
Přišla jsem tedy k závěru, že online dating prostě není pro mě a toho pravého musím potkat v reálném životě.
Tady se ale dostávám k úskalí číslo dvě. Jak vlastně reaguji, když mě někdo osloví na ulici?
K této myšlence jsem se dostala letos poté, co mě náhodně oslovili dva kluci na ulici s tím, jestli bych někdy někam nezašla.
A moje první reakce?
Ještě předtím, než klučina stihl něco vypustit, jsem automaticky předpokládala, že se mě snaží naverbovat k nějakému náboženství nebo si vyslechnu historku o tom, jak potřebuje peníze na vlak. Závěr byl však jiný.
Poté, co jsem ho přerušila s tím, že hotovost nemám, mi objasnil, že se neptá na peníze, ale chtěl by vědět, jestli bych někdy nezašla ven nebo na drink.
Klučina byl sympatický, takže, jak bych předpokládala, moje reakce měla být: „Děje se to! Potkala jsem prince na bílém koni!“ Nebo teda spíše v pruhované košili.
To se ale nestalo a já místo toho začala cítit vnitřní paniku, protože to pro mě nebylo přirozené.
Z důvodu, že jsem si letos slíbila, že vystoupím ze své komfortní zóny, jsem se však rozhodla říct ano. Další týden jsme se vydali do kavárny. Pokec byl příjemný, klučina milý, ale já necítila jediné propojení, a tak náš velký románek skončil.
V druhém případě mě oslovil klučina (pro článek ho nazývejme Ondra) po cestě do práce. A lidé, kteří mě znají, vědí, že ráno do práce přicházím s ušklebeným výrazem a sluchátky v uších, protože mi prostě chvíli trvá, než se proberu do reality.
Ondra se mě tedy snažil už pár metrů za mnou oslovit, aniž bych si toho všimla. Jelikož to byl ale odvážný kluk, podařilo se mu tuhle slečnu s resting bitch face doběhnout a zeptat se, jestli by mu nedala kontakt.
Já udělala opět to, co jsem si slíbila, a kontakt mu dala. Randíčko se však nekonalo, protože se ve mně opět spustil stejný nepříjemný pocit a něco mi přišlo prostě zvláštní.
Z jedné strany přemýšlím nad tím, že je možné, že mi prostě tito kluci nesedli a cítila jsem to hned. Z druhé strany si však říkám: Je možné, že mě moderní svět zmanipuloval k tomu, že osobní oslovení neberu jako kompliment, ale jako potenciální hrozbu?
Těžko říct. Třeba se jednou dostanu ke správnému závěru anebo potkám někoho, s kým to klikne. Do té doby pro mě však tato otázka zůstane nezodpovězená.
