Zkoušel jsem 30 dní pracovat v 25minutových blocích. Výsledek mě překvapil.

Byl jsem ten člověk, který seděl u počítače od rána do večera, měl otevřených 23 záložek, odpovídal na zprávy uprostřed každého úkolu a na konci dne se divil, proč toho tolik nestihl. Pracoval jsem hodně. Ale efektivně? Vůbec.

Pak mi kamarád — produktový manažer ve startupu — řekl jednu věc: „Přestaň pracovat víc. Začni pracovat jinak.“

Ukázal mi Pomodoro techniku. Já jsem si říkal: 25 minut? Jako dítě? Ale byl jsem zoufalý, tak jsem to zkusil. Na 30 dní.

Tohle je moje zpráva z terénu.

Většina z nás si myslí, že čím více hodin strávíme u práce, tím víc toho uděláme. Je to logické. Lineární. A naprosto špatné.

Mozek není stroj. Nemůže běžet na 100 % osm hodin v kuse. Výzkumy kognitivní psychologie ukazují, že schopnost soustředění klesá exponenciálně — po přibližně 20–30 minutách intenzivní práce nastupuje únava prefrontálního kortexu, části mozku zodpovědné za logické myšlení a rozhodování.

Co se děje potom? Otevřeš Twitter. Zkontronuješ e-mail. Podíváš se na telefon. A říkáš si, že to byl jen „krátký oddech“. Ale tvůj mozek právě utekl od práce, protože mu nedovolil odpočinout dřív, než to bylo nevyhnutelné.

To je prokrastinace. Ne lenost. Biologie.

Pomodoro technika je jednoduchá až do bolesti:

Každý takový 25minutový blok se jmenuje „pomodoro“ — podle italského kuchyňského časovače tvaru rajčete, který používal Francesco Cirillo, když tuto techniku vynalezl v 80. letech jako student.

Zní to triviálně. Ale mechanika za tím je sofistikovaná.

Proč to funguje biologicky: 25 minut je dost dlouhá doba na to, aby vznikl stav soustředění — ale dost krátká na to, aby mozek věděl, že konec je na dohled. Tato psychologická bezpečnost paradoxně zvyšuje hloubku koncentrace. Mozek přijme úkol, protože ví, že ho za chvíli pustíme na svobodu.

Proč to funguje psychologicky: Každé dokončené kolo je malá výhra. Malé výhry uvolňují dopamin — neurotransmiter motivace. Čím více dopaminu, tím ochotněji mozek bere další kolo. Tohle je přesně ten mechanismus, který dělá videohry návykovými — a Pomodoro ho přenáší do světa práce.

Byl jsem přesvědčen, že 25 minut nestačí na nic smysluplného. První týden byl frustrující. Časovač zvonil vždy, když jsem se „konečně dostal do tempa“.

Ale pak jsem si uvědomil dvě věci:

Za prvé: Nikdy jsem se ve skutečnosti do tempa nedostal. To, co jsem považoval za „rozjezd“, bylo ve skutečnosti neproduktivní zahřívání, při kterém jsem zároveň koukal na telefon, pil třetí kávu a posouval záložky v prohlížeči.

Za druhé: Prvních 7 minut každého sezení bylo tvrdých. Ale okolo 10. minuty nastalo něco jiného — ticho. Skutečné soustředění. A ty zbývající minuty? Plynuly jinak.

Do konce prvního týdne jsem měl hotovo víc než za celý předchozí týden. A odcházel jsem od počítače s energií.

Začal jsem Pomodori plánovat dopředu. Každé ráno jsem napsal seznam úkolů a odhadl, kolik kol každý zabere.

„Napsat e-mail klientovi — 1 Pomodoro.“ „Research na článek — 2 Pomodori.“ „Editace a finalizace — 1 Pomodoro.“

Toto plánování mě naučilo jednu brutální lekci: Přeceňoval jsem, co zvládnu za den, a podceňoval, co zvládnu za soustředěný blok.

Průměrný pracovní den nabídne 6–8 skutečně koncentrovaných Pomodori. Zní to jako málo — ale to je 2,5 až 3,5 hodiny čisté hluboké práce. Víc, než většina lidí odvede za celých 8 hodin běžného „pracování“.

Druhá věc, která se změnila: přestávky. Přestal jsem si myslet, že jsou ztrátou času. Začal jsem je brát vážně — vstát, vypít vodu, projít se po bytě. Žádný Instagram. Žádný Slack. Mozek potřebuje skutečný reset, ne přepnutí na jiný typ stimulace.

Ke konci měsíce se Pomodoro stalo automatickým. Přestal jsem „zapínat disciplínu“ — jednoduše jsem spustil časovač a pracoval.

Čísla za 30 dní (měřil jsem je):

Ale nejdůležitější změna nebyla v číslech. Byl to vztah k práci. Přestal jsem práci nenávidět. Přestal jsem mít pocit, že mě drtí. Protože se stala sérií zvládnutelných sprintů, ne nekonečným maratonem bez cíle na dohledu.

Mluví o tom s lidmi, co to zkusili a vzdali. Skoro vždy dělali jednu ze dvou věcí:

Chyba #1: Přerušení sezení. „Jen mrknu na zprávu.“ Ne. Každé přerušení vrátí mozek na start. Gloria Mark z Univerzity v Irvine zjistila, že průměrně trvá 23 minut, než se mozek po přerušení plně vrátí do soustředěného stavu. Jedno přerušení = polovina Pomodoro sezení ztracená.

Chyba #2: Scrollování během přestávek. Instagram a TikTok nejsou přestávky. Jsou to jiná práce pro mozek — zpracovávání nových informací, sociální porovnávání, emocionální reakce. Mozek se nevybije. Přijde na další kolo ještě unavenější.

Zkoušel jsem různé aplikace. Většina je buď přeplněná funkcemi, nebo vyžaduje registraci, předplatné a nastavování.

Nejlepší, co jsem našel pro každodenní použití, je online Pomodoro časovač na jaksedostatdomedii.cz — funguje přímo v prohlížeči, bez instalace, bez registrace, bez placení. Spustíš ho, klikneš na start a jedeš.

Co mě na něm zaujalo je vizuální design — animovaný neonový kruh sleduje tvůj pokrok v reálném čase, a po každém dokončeném kole spustí malou vizuální oslavu s konfetami. Zní to jako blbost, ale ten dopaminový záblesk funguje. Po každém doběhlém sezení chceš další.

Přesně takový nástroj jsem hledal: žádná přihlášení, žádné reklamy, žádné rušení. Jen čistý časovač s jedním tlačítkem. Vyzkoušej ho tady →

1. Nezačínej s osmi Pomodori. První týden dělej čtyři denně. Mozek si musí na strukturu zvyknout. Přetížení na začátku = vzdání do týdne.

2. Přestávky jsou součást techniky, ne přídavek. Bez přestávek není Pomodoro — je to jen časomíra. Přestávky jsou to, co dělá příštích 25 minut možnými.

3. Nezajímá tě, kolik hodin jsi u počítače. Zajímá tě, kolik Pomodori jsi dokončil. Tohle přesunutí mentálního modelu změní vše.

Pomodoro technika mi nedala více hodin v den. Dala mi jiné hodiny — soustředěnější, klidnější, produktivnější.

Přestal jsem měřit pracovní den délkou. Začal jsem ho měřit hloubkou.

A kdybych měl říct jednu věc každému, kdo cítí, že dělá hodně a nestíhá — není to lenost. Je to způsob, jakým pracuješ. Změň způsob, ne počet hodin.

25 minut. Start.