Článek
Dlouhé roky jsme šli po stopě, která se vždycky vytratila dřív, než jsme ji stihli pořádně zachytit. V archivech jsme nacházeli jen útržky, krátké úřední záznamy bez souvislostí, pouze s monogramy C. W., nebo dopisy, které končily uprostřed věty. Lidé, kteří by mohli o příběhu vědět víc, náhle mlčeli, nebo rovnou odmítli cokoli říct. A čím víc jsme pátrali, tím víc to vypadalo, že to, co hledáme, vlastně nikdy neexistovalo. Jen stín. Pouhá šeptaná legenda, která se vznášela nad Divokým západem jako kouř z vyhaslého ohně.
A pak jsme to našli. Deník.
Nebyl ukrytý v žádném muzeu ani vedený v inventářích knihoven. Ležel ve staré truhle na půdě domu, kam už léta nikdo nevkročil. Přikrytý zaprášenou přikrývkou, skoro zapomenutý. Když jsem odklopila víko, sevřel se mi žaludek. Ta zašlá kůže vazby působila, že se brání doteku. Zažloutlé a na okrajích potrhané stránky sotva držely pohromadě. Písmo na nich bylo roztřesené, místy přerývané – ale čitelné.
Když jsem otevřela první stránku, pocítila jsem něco, co se nedá popsat. Nebyl to jen prach nebo zatuchlý vzduch. Byl to chlad, který s papírem neměl nic společného. Jako by z těch listů unikal strach, s kterým je kdysi někdo psal a časem se neztratil.
Nebyl to sborník historek, jaké známe z románů o Divokém západu. Žádná romantická kronika banditů, co žili rychle a zemřeli mladí. Nenašli jsme tam slavné hrdinské přestřelky, ani balady o mužích s pistolí a ctí v srdci. Byly to zápisy muže, který zaznamenal vyprávění těch, kdo čelili nevýslovné hrůze a hleděli smrti přímo do očí. S těmi, kdo měli to štěstí přežít, nebo spíš… uniknout na poslední chvíli.
A mezi těmi řádky se objevovalo jedno jméno. Znovu a znovu. Vždy psané s váhavostí a neklidem, jako by už samotné vyslovení bylo nebezpečné.
Cassidy Wright.
Muž, jehož příběh se nehodil do žádné kroniky. Muž, o kterém se dodnes mlčí víc, než mluví. A právě proto jsme věděli, že tento nález mění pravidla hry.
Jesse James? Billy the Kid? Daltonové?
Ti měli své balady, novináře, dokonce i zpěváky. Jejich příběhy se staly dobrodružstvím, i když často končily kulkou v prsou. Jejich jména se dodnes ozývají jako součást folklóru, zpívají se u ohňů a tisknou na titulní strany.
Ale Wright? O něm se nemluvilo nahlas. Jen se šeptalo. Pamětníci prý ztlumili hlas, když padlo jeho jméno, jako by se báli, že i po letech, přes oceány času, je zaslechne. Že se vrátí.
V deníku jsme četli zápisy, které se nehodily ani do současné černé kroniky. Psané rukou, která se třásla. O rančích vypálených do základů. O osadách, kde nezůstal nikdo naživu, ani dítě, ani dobytek. O lidech, kteří zmizeli beze stopy, jako by se propadli do země. A o stínech, které zůstaly všude tam, kudy prošel.
Historie ho nedokázala unést. Protože zatímco jiní psanci se stávali legendami, Cassidy Wright byl něco horšího. Kazil obraz Západu, a to i v době, kdy byl ten obraz už tak nasáklý krví. Nebyl rebel, kterého mohli romantizovat. Nebyl hrdina, kterému mohli napsat baladu.
Tehdy jsem pochopila, proč se o něm nikdy nepsalo. Ne proto, že by byl bezvýznamný. Ale proto, že byl příliš děsivý. Příliš skutečný.
Cassidy Wright nebyl jen psanec se zbraní.
Byl noční můrou Divokého západu.
A teď, po letech mlčení a prázdných stránek, jeho příběh konečně vychází na světlo.
