Článek
Los, pro kterého se vžilo jméno Emil, byl 22. září byl u dálnice A1 v Rakousku uspán a převezen k česko-rakouské hranici s tím, že na Šumavě se mu zalíbí, ale pobyl zde jen několik týdnů. I během šumavského pobytu se vydal na krátký průzkum příhraniční části Německa a 11. října se už opět pohyboval mimo Šumavu, na cestě směrem na Klatovy. Po té, co jej přivolaná Policie ČR vyplašila ze zahrady s jablky, byl spatřen, jak se opět prochází po silnicích, včetně silnic první třídy a přiblížil se také k železniční trati. Stal se natolik populárním, že vzniklo několik fanouškovských skupin na sociálních sítích a vžilo se pro něj označení Emil. Stal se hvězdou médií a veřejnost se obává o jeho další osud, neb se začínají objevovat spekulace o tom, zda je Emil „normální“, když chodí do zahrad a na silnice a určitě je už na lidi navyklý, ztratil přirozenou plachost a mělo by se „něco“ dělat, než se „něco“ stane. Los Emil ovšem není jediným losem potulujícím se po území republiky, minimálně jeden další los je aktuálně v severozápadních Čechách, další se před časem pohyboval na Královehradecku. Emilů je zkrátka více.
Losí přesuny
Los evropský patří mezi takzvané částečné migranty. Znamená to, že v rámci svého teritoria se losi přesouvají v závislosti na ročním období s ohledem na dostupnost vhodné potravy, rozmnožování, sněhové podmínky, predaci či rušení lidmi. Ve Švédsku je například velmi oblíbené sledování jarní migrace losů na letní pastviny, největší pozornost poutá překonávání řeky Ångerman, které vysílá místní televize a je velmi populární. Podobné sezónní přesuny jsou zaznamenány například také v Polsku. Během sezónní migrace překonávají losi pouze krátké vzdálenosti, obvykle v délce od pár kilometrů do 50 km. Samostatnou kapitolou jsou pak mladá zvířata, která opouštějí losy již obsazená místa a hledají si vhodné prostředí někde úplně jinde. Při těchto přesunech jsou schopna urazit velké vzdálenosti. Díky podobně odvážným jedincům se obecně živočišné druhy mohou šířit. A právě tito mladí losi míří z Polska i do České republiky. Je zřejmé, že Emil patří mezi právě takové jedince. Ale jen těžko se odhaduje, kam půjde a kde se zastaví.
V diskusích u článků se často objevují komentáře ve smyslu, že už by si měl konečně najít svoje stádo. U losů to však takto nefunguje. Nežijí ve stádu, ale v rozptýlených populacích, kde má každý jedinec svůj takzvaný domovský okrsek (home range). Až na období říje žijí losi samotářsky. Bylo by samozřejmě ideální, pokud by se Emil usadil někde poblíž domovského okrsku nějaké samice a v době říje se pokusil zapojit do reprodukce. S ohledem na sporadický výskyt losů v ČR to však má složité.
Los na silnici
Ze Skandinávie či Polska existuje řada záznamů o chování losů na silnicích. Nevnímají lidi a auta jako nebezpečí a dost často si vykračují po silnici nebo se zastaví uprostřed a čekají, co bude. V tomto ohledu se Emil nijak neodlišuje. I v těchto zemích se losi přibližují k obydlím a nechávají se vidět lidmi. Pokud jsou naopak v přirozeném prostředí, jsou velmi obtížně pozorovatelní a obvykle se dají najít pouze jejich pobytové znaky, například trus. Podobné odlišnosti v chování vykazuje i Emil, jeden den se prochází po rušné silnici a pak po něm třeba není několik dní vůbec stopy.
Je problematické, že se tato putující zvířata vydávají i do měst, jako je Hodonín či Břeclav, a pohybují se i po rušných komunikacích vyšších tříd a u železnice. To je rizikem zejména pro řidiče. Los se pohybuje převážně za šera, navíc se nyní zkracují dny a vyskytují se časté ranní a večerní mlhy. Je tak obtížnější si zvířete na silnici včas všimnout. V kombinaci s tím, že většinou neodběhne, ale obvykle se na silnici zastaví, se opravdu o riziko jedná. Nicméně v tomto období roste riziko střetu i s dalšími druhy zvěře a je proto na místě zvýšená obezřetnost při jízdě.
Potřebuje pomoc?
Los Emil podle všeho vykazuje zcela normální, biologicky známé chování. Lidé již vědí, že by jej neměli nahánět ve snaze ulovit selfie, že to může ohrozit samotného losa i je. Každé pozorování je pro pozorovatele událostí, pro samotného losa již méně. Popularita losa Emila trvá. Los Emil prochází krajinou plnou zástavby, a vlastně není možný jiný scénář, než že jeho pohyb je průběžně monitorován veřejností. Veřejnost volá po jeho záchraně, po zajištění bezpečné dopravy. Měli bychom tedy my jako lidé preventivně zasáhnout do jeho přirozeného vývoje?
Jaké se nabízejí možnosti?
- opětovný odchyt a přesun na Šumavu
Každá narkóza je pro zvíře, navíc zvíře volně žijící, rizikem. V případě losa Emila by to byla již narkóza druhá. První pokus s přesunem od rakouské dálnice na česko-německé pohraničí ukázal, že los Emil na jednom místě zatím zůstat nechce. Jednalo by se tedy o zbytečně rizikový zásah s nejistým výsledkem. Zdá se pravděpodobné, že by se opět vydal na cestu. Při této variantě by mu mohl být nasazen telemetrický obojek s dlouhou výdrží, což by umožnilo průběžný monitoring jeho pohybu. To představuje asi jediné pozitivum tohoto řešení. Není totiž cílem jeho putování sledovat online a v případě, že by se přiblížil k silnici, by byla k dispozici zásahová jednotka, která by jej odplašila. Taková činnost by vyžadovala obrovské lidské nasazení s vysokými finančními nároky, navíc ještě s nejistým výsledkem.
- odchyt a umístění „někam do bezpečí“
Zaznívají hlasy, že by si zasloužil umístit „někam do bezpečí“. Kam to má být? Jedna možnost je ZOO, což by znamenalo doživotní umístění do zajetí v omezeném prostoru. Pro divoké zvíře, které volně migruje krajinou, by to bylo obzvláště náročné, a je otázka jestli by si přivyklo. Umístění by se obtížně hledalo. Jiné bezpečné místo, kde by byl uchráněn od srážky s dopravou, není reálné.
- nechat ho dál volně putovat
Nechat ho nadále putovat tam, kam chce. Zakročit pouze v případě, že by někde trvale uvízl, nebo by viditelně strádal. Tato varianta zachovává losovi volnost, přetrvává však riziko při srážce na silnici pro řidiče a také pro losa.
Z biologického hlediska je varianta 3 správná. Není možné odchytávat všechny losy, kteří se objeví na našem území. Nemělo by být cílem zasahovat do jejich cesty, do jejich přirozeného pudu migrovat. Naopak, naším cílem by mělo být zachování prostupné krajiny pro velké savce jako základního předpokladu jejich ochrany. Toho lze dosáhnout zohledněním migračních koridorů v územním plánování, například realizací nadchodů, tzv. zelených mostů, a snahou hledat při realizaci staveb taková řešení, která budou zachovávat migrační koridory pro tato zvířata průchodná. Jsme svědky losího putování takřka v přímém přenosu. Bezesporu nás všechny zajímá, kde nakonec tato cesta, doufejme, že úspěšně, skončí.
