Proč bijeme svoje děti?

V rámci slušného vychování rodiče uplatňují různé metody, od zákazů až po pohlavek, facku, v horším případě bití vařečkou či páskem. Co vše jsme schopni svým dětem udělat, jen aby jsme si zařídili respekt a poslušnost?

Tělesné tresty používá cca 60% českých rodičů.

Někteří dokonce požadují, aby v novele zákona zaznělo, že násilí na dětech je absolutně nepřípustné. Zatím byl tento návrh vždy zamítnut.

Česká republika je dokonce jednou z posledních tří zemí, kde jsou přiměřené tresty dětí ještě stále uznávány.

Někteří rodiče nemají dokonce problém své vlastní dítě ponižovat a urážet, jen aby se cítili nad ním a vítězně.

Zda je horší fyzický trest nebo jistý druh psychické tyranie, o tom by se jistě dalo diskutovat.

Výsledkem těchto výchovných metod je často velmi nízké sebevědomí našich dětí. Maminka říká, že jsem blbá, tak asi jsem. Otec tvrdí, že jsem neschopná a tlustá. Když to říká rodič, tak to asi bude pravda, že? Donesla jsem ze školy trojku, nejspíš si nezasloužím nic jiného než výprask a zákaz všeho co mám ráda. To je jen několik náhodných příkladů.

Děti takových rodičů mají zcela jistě celý život pocit, že je vlastní rodiče vlastně ani nemají rádi. A že lásku dostanou, jen pokud budou splňovat představy o tom, co je to slušně vychované dítě.

Otázkou je, proč takhle reaguje rodič samotný. V čem asi vyrůstal on? Proč má potřebu dát najevo, že on je ten NEJ, proč má potřebu získávat si respekt právě na svém dítěti? Vyrůstal v tom on sám? Cítil se malý, a teď má potřebu ukázat, že malý není?

Na kom jiném si dokázat, že jsem silnější, než na někom slabším, čímž dítě bezesporu je.

Často použijeme větu

„Co si myslíš, ty mě budeš poslouchat na slovo, já jsem měl taky tvrdý režim, a stalo se mi něco? Nestalo!“

„Já tě naučím! To uvidíš, jak budeš sekat latinu. Na vás se musí tvrdě, co by z vás jinak vyrostlo!“

Kde je vlastně původ toho, že fyzický trest je výchovný? A když víme, jak nás to bolelo, jak potupně jsme se tehdy cítili, proč to i my děláme svým dětem?

Škoda každé rány, která padne vedle?

Když je dítě menší, a začíná zkoušet, kolik vydržíme, začíná to plácnutím na zadek. Kolikrát ještě přes pleny. Ale později, kdy už dítě má svou vlastní osobnost, neváháme mu ji shodit právě třeba fackou.

Uvědomujeme si vůbec, že si dítě už vše pamatuje? Že už navždy bude mít v paměti, jak mu ubližovala osoba nejbližší? Jak poníženě se cítilo, když dostávalo rány do tváře? Opravdu se fyzické tresty nedají nahradit? A je nutné vůbec trestat?

Děti musí mít nastavené hranice a jistý řád, to je jistě pravda. Kde ale končí naše právo a začíná právo dítěte?

To, že už si nevíme s dítětem rady, nebo si potřebujeme ulevit, neznamená, že dítě jednoduše uhodíme. Pro pocit, že my jsme tady ti nadřazení. A pohled na zfackované dítě nám snad dokonce dělá dobře. Přece ho živíme atd., tak co si má co vyskakovat nebo neposlouchat že?

Mezi práva dětí patří například:

Spousta rodičů si myslí, že tvrdá výchova připraví dítě na život a jen tak ho něco nepoloží. A ještě se cítí pyšně, jak výtečně to své dítě vychovali. Ani ho nenapadne přemýšlet nad tím, jaké důsledky to má po psychické stránce a že i z jeho dítěte možná vyrůstá další člověk, který bude bít své dítě.

Otázkou je, co je přijatelný a přiměřený trest, když už tedy volíme tuto taktiku výchovy. A když už trestáme, měli bychom také naopak i chválit a oceňovat. Neodpírat dítěti lásku, na kterou má právo. Uznání a respektování jeho vlastní osobnosti.

Jaké jsou povinnosti rodiče vůči dětem:

Do rodičovské povinnosti patří péče o dítě, zahrnující zejména péči o zdraví, tělesný, citový, mravní a rozumový vývoj, ochrana dítěte, osobní styk rodiče s dítětem, zajišťování výchovy a vzdělání atd.

Práva rodičů:

Rodiče mají právo a povinnost své děti řádně vzdělávat a vychovávat, pečovat o jejich zdraví a vytvářet jim s ohledem na jejich fyzický i duševní stav příznivé podmínky pro jejich úplný a harmonický vývoj tak, aby byly děti připraveny na samostatný život ve společnosti.

Zaznívají názory dnešních rodičů, jak jsou vlastně vděční za to, že jejich tatínek volil drsnou výchovu, protože kdo ví, co by z nich jinak bylo atd. A tak to vidí jako správné i u svých dětí. Je ale nutné si uvědomit, že násilí na dětech opravdu není v pořádku a že to rozhodně nevypovídá, že díky tomu jsme dobře vychovaní.

Je spousta slušných a vychovaných lidí, kteří bití nikdy nebyli.

Je tedy facka opravdu výchovná? Jsou případy, kde právě ani facka a další fyzické tresty nejsou vůbec k ničemu. Z dítěte nám roste před očima absolutně nezvladatelná osobnost, která skončí přesně tak, jak jsme nechtěli.

Proč tedy bijeme své vlastní děti?

Zdroj: Mujrozhlas.cz, Wikipedie, Šancedětem.cz