Článek
Je to cca dva měsíce, co si dítě stěžovalo na bolesti nohy, a obecně bolesti kostí.
Jak to většinou bývá, nepočítá se u dítěte s něčím závažným. Ono to bude růstem, sportem nebo přetížením atd.
Po měsíci jsou bolesti větší.
Prohmatávám končetinu a cítím něco, co tam dle mě nepatří. Když řeknu, aby zkusil nohu ohnout, vidím velký útvar trčící zcela mimo kostru. Sevře mě strach a vidina nejhoršího.
Neváháme a místo klasického pediatra jedeme rovnou na pohotovost.
Když to vidí lékařka, sama říká, že musí někoho zavolat, že se jí to nelíbí a sama si to na triko nevezme.
Lékař provede rentgen a vysloví diagnózu, které jsem se tolik bála.
Naše dítě má nádor.
Postup je takový:
Bude urgentně provedena magnetická rezonance ke zkontrolování celého těla a určí se další kroky.
V domluvený termín přicházíme plni obav o své dítě. Lékař přichází s tím, že nakonec toto vyšetření dělat nebude a udělá jen rentgen stejného místa na druhé končetině.
Když se ukáže, že druhé místo je bez nálezu, už se o magnetické rezonanci vůbec nevyjadřuje.
Informuje nás o tom, že nádor „bývá“ nezhoubný a že je na místě, kde je nebezpečné operovat, tak to raději bude několik měsíců jen sledovat, případně dojde k vynětí.
Obdržíme ortézu, která má být pooperační (i přesto, že dítě po žádné operaci není), je zakázán sport, a ještě má používat berle.
Vzhledem k tomu, že se nám ani mnoha dalším postup lékaře nějak nezdá, jedeme do jiné nemocnice.
Tam se na to nejdříve dívá jeden lékař, který konstatuje indikaci k okamžité operaci a provedení histologie k vyloučení zhoubnosti.
V tom přichází další lékař a případ řeší spolu.
Opět se dozvídáme další názor - „Operaci v žádném případě, dítě roste, můžeme mu tím i uškodit. Budeme to sledovat, nemusí se vůbec nic dít, a pokud nebude nález vyvíjet nějakou aktivitu, je to zbytečné.“
Jako úplní laici jsme úplně zmateni a nevíme, čemu máme vlastně věřit.
Tak ať máme ještě jeden názor, jedeme za dalším lékařem.
Ten opět určuje návrh na okamžitou operaci a histologii.
Říkáme si, jak je možné při jedné diagnóze tak odlišné názory a co s tím máme dělat my jako úplně neznalí? Co je pro naše dítě správné? Máme to vědět my, když se neumí shodnout sami lékaři?
Odcházíme domů s tím, že konečné rozhodnutí je zřejmě na nás. Máme pocit, že zodpovědnost za zdraví našeho dítěte je na našich bedrech. O to větší strach máme, když onkologické onemocnění již v rodině bylo.
Uplynulo pár týdnů a stav se zhoršil. Bolesti jsou už trvalé a na pohled se nález zvětšuje.
Jdeme zpět k nejbližšímu lékaři, který chtěl vše jen sledovat. Provede opět rentgen a son. Pro zhoršení stavu určuje termín operace s provedením histologie.
Už nás neuklidňuje ani to, že tento typ nádoru sice zhoubný bývá, ale jen vzácně. Ani to, že případ narychlo řešilo několik lékařů z místní nemocnice.
Netušíme, jak vše dopadne a který lékař měl vlastně správný postup, ale vzhledem k rychlé změně názoru měli zřejmě pravdu ti, jenž chtěli operaci provést okamžitě, ačkoli je nález v místě, kde hrozí poškození končetiny.
Jak k tomu mají přistupovat rodiče, kteří vůbec netuší která, bije a jsou plni strachu? A kdybychom se rozhodli nějak špatně, byla by to naše vina??
Výsledku se velmi obáváme, snad jsme i přesto udělali vše co jsme mohli a naše dítě bude zase běhat za míčem šťastné a zdravé.
