Článek
A kde jinde než v Praze a kde jinde než v mezinárodní společnosti. A život běží a vy to ani nevnímáte … hodně stresu, občas fitko, občas procházka, hodně práce, ještě víc stresu. Je vám 30, máte stálého přítele, taky z korporátu, a řeknete si, že se vezmete. Respektive, on to řekne, zeptá se neboli požádá o ruku. Nejprve vás, pak vaše rodiče. A máte krásnou svatbu, pohádkovou, tu nejkrásnější na světě. Samozřejmě, jak jinak.
Milujete se a množíte se a ono ejhle, je to tam. Dvě čárky na „těhu“ testu. Oba jste předtím makali v korporátu, 12 hodin denně, někdy i víkendy (když jste měli „CASE“ a musel být „ASAP“) … říkáte si, čekám prcka, v klidu, to dám a hned po mateřské (rozuměj v půl roce věku miminka) jsem zpět … Střih.
Miminko se narodí, je maličké. Menší než ostatní … a trošku, ehm, zvláštní. Jiné. Ale, samozřejmě, pro maminku i tatínka nejkrásnější na světě. A tak to má být. Milujete ho, dala byste mu cokoli. No a miminko týden po týdnu viditelně roste a vy z něj máte radost. Sice ještě nedrží hlavičku a nepase koníčky, ale všichni vás chlácholí, že to je přece v pořádku, každé dítě má jiné tempo. Ale VÁM se něco nezdá … a tak pátráte, zkoumáte, řešíte, ptáte se, znova pátráte.
Shodou (sice ne moc šťastných) okolností se dostanete do nemocnice, rovnou té pražské vyhlášené. A najednou si připadáte jak ve zlém snu. Valí se na vás možné, spíš nemožné diagnózy, jste jak ve zlém snu. A pak to přijde. Lékařům se vás zželí, jdete s prckem přednostně na genetický test. A do pár dnů výsledky … „ano maminko, ano tatínku, miminko bude postižené …“ … „ani se moc nesnažte, zřejmě nebude chodit, mluvit, ať nejste zbytečně zklamaní z vynaloženého úsilí …“. Přejete si jediné, co nejdříve se probudit. Miminko milujete, ani na vteřinku neuvažujete, že byste udělali cokoli jiného než maximum pro něj.
A tak jedete. Běh, úprk, ne … maraton. Zkoušíte možné i nemožné, aby se miminko usmálo, chytlo do ruky hračku, vzalo do úst ze lžičky jídlo správně tím proklatým horním rtem („hlavně žádné otírání o ten horní ret!“), páslo koně tak, že nepůjde do záklonu … a jedete a makáte a řešíte a znovu makáte … až úúúúplně zapomenete na nějaký svůj slib, který jste (si?) dali, že přece v půl roce miminka budete vtom svém korporátu zpět.
Střih. Osm let pryč. Děti máte tři, další dvě zdravé. Možná je zbytečné říct, že životní priority máte nastavené úplně jinak, žijete úplně jinak. Naštěstí s manželem, naštěstí spolu. Ale těch osm let v mezidobí stálo za to. A o tom zase příště.
