Článek
Říkalo se jim roninové. Lidé se jich báli i obdivovali je zároveň, protože nikdo nevěděl, zda přinesou ochranu, nebo zkázu.
Pověst vypráví o sedmi roninech, kteří přišli o svého pána zradou. Nepadl v boji, ale byl falešně obviněn a donucen spáchat seppuku. Jeho meč byl zlomen, jeho jméno vymazáno a jeho služebníci vyhnáni. Přesto si roninové přísahali, že jeho čest nenechají zemřít spolu s ním.
Putovali od vesnice k vesnici, spali pod širým nebem a živili se tím, co si zasloužili vlastními činy. Když bandité přepadli vesnici, objevili se roninové jako stíny mezi stromy. Když úředníci utlačovali chudé, jejich podpisy mizely z listin stejně rychle, jako se objevovaly jizvy na jejich rukách. Nikdy se nezdrželi dlouho a nikdy si nevzali víc, než potřebovali.
Říká se, že v noci, kdy kvetly sakury a měsíc visel nízko nad horami, dorazili roninové ke hradu muže, jenž jejich pána zradil. Nešlo jim o slávu ani o pomstu z hněvu. Šlo jim o rovnováhu světa. V tichu, bez výkřiků a bez svědků, vykonali svůj rozsudek. Když ráno vyšlo slunce, hrad stál, ale jeho pán byl pryč a s ním i strach, který šířil.
Po této noci roninové zmizeli. Někteří tvrdí, že padli, jiní že se rozešli do světa a přijali nové osudy. Staří lidé však říkají, že když je země v nesnázích a čest je pošlapána, objeví se na cestách osamělí válečníci s opotřebovanými meči a klidným pohledem.
A tehdy prý víš, že roninové ještě neskončili.
