Článek
Nešlo o budoucnost ani o osud v podobě slávy či bohatství. Ona věděla, kolik času komu zbývá do smrti. Neviděla obrazy ani slyšela hlasy, ale nad každým člověkem se jí zjevovalo neviditelné vlákno, jehož délka se pomalu zkracovala.
Dívka se jmenovala Aoi a svou schopnost poznala už v dětství. Když se dotkla ruky své babičky, pocítila zvláštní chlad a v mysli se jí objevil pocit blížícího se konce. O několik dní později babička zemřela klidně ve spánku. Aoi tehdy pochopila, že dar, který získala, není požehnáním, ale břemenem. Od té doby se naučila dívat lidem do očí jen krátce, protože každý pohled s sebou nesl tiché počítání zbývajících dnů.
Zpráva o dívce se brzy rozšířila. Někteří ji považovali za prokletou, jiní za svatou. Lidé za ní přicházeli s prosbami, aby jim prozradila pravdu o jejich konci. Aoi však mlčela. Věděla, že znalost přesného času smrti může člověka zlomit nebo ho zbavit odvahy žít. Místo odpovědí jim nabízela jen ticho a někdy drobnou radu, aby si vážili přítomného okamžiku.
Jednoho dne do vesnice dorazil mladý válečník, jehož vlákno bylo krátké a roztřepené, jako by ho už brzy měl přestřihnout ostrý nůž. V jeho očích však nebyl strach, ale klid. Aoi ho spatřila a poprvé v životě pocítila touhu promluvit. Neřekla mu číslo ani dny, jen mu položila ruku na hruď a požádala ho, aby se vrátil domů. Válečník se usmál, poděkoval a odešel. O několik týdnů později se zpráva donesla zpět. Mladík padl v boji, ale zachránil přitom mnoho dalších životů.
Aoi tehdy pochopila, že čas do smrti neurčuje hodnotu života. Viděla mnoho lidí s dlouhými vlákny, kteří žili prázdně, i ty s krátkým časem, jejichž život byl naplněn smyslem. Její dar se změnil v tichou službu. Navštěvovala nemocné, sedávala u umírajících a držela je za ruku, když se jejich vlákno naposledy zachvělo. Nikdy neříkala, kolik času zbývá, ale dokázala být nablízku, když byl čas nejcennější.
Legenda praví, že když Aoi zestárla, její vlastní vlákno nebylo vidět ani jí samotné. Jako by se rozpustilo v čase, který rozdávala ostatním. V den její smrti lidé říkali, že vzduch byl lehký a ticho laskavé. A od té doby se šeptá, že kdo se naučí žít bez počítání dnů, tomu smrt vezme strach, ale nechá smysl.
