Kulturní politika není majetkem kulturních organizací. Ale ani ministra.

Kulturní politika není majetkem kulturních organizací. Ale ani ministra.

Ministr kultury Oto Klempíř začal své vystoupení na mediálním výboru zdánlivě vstřícně vůči protestujícímu kulturnímu sektoru. Zároveň však zazněla řada výroků, které byly vůči odborné kulturní veřejnosti přinejmenším znevažující.

A odborná veřejnost byla tentokrát na výboru zastoupena mimořádně silně – více než třiceti zástupci nejrůznějších profesních asociací a kulturních organizací.

S odstupem si troufám říci, že to, co mělo být obhajobou a vysvětlením nové Státní kulturní politiky této vlády, nakonec především ukázalo zásadně rozdílný pohled na to, co kulturní politika vlastně je, kdo ji má vytvářet a jakou roli při tom má mít odborná veřejnost.

„Za SKP odpovídám já“

Ministr Klempíř: „Státní kulturní politika je dokument minulé vlády, ne náš a my nemůžeme přece podporovat a akceptovat toto ‚kukaččí vejce‘, které nám podsunuli. Za SKP odpovídám já a naše MK, ne kulturní organizace a spolky. A tedy i rozhoduji já.“

Ministr má samozřejmě pravdu v jedné základní věci: za politická rozhodnutí Ministerstva kultury odpovídá ministr a vláda.

Profesní organizace nemají rozhodovat místo ministra a nikdo nemá nárok na dotaci jen proto, že působí v kultuře.

Jenže z toho vůbec neplyne, že stát nemá kulturní politiku vytvářet ve spolupráci s těmi, jejichž oboru se týká.

Státní kulturní politika sice vzniká a je schvalována v konkrétním vládním období, svou povahou je však dlouhodobým strategickým dokumentem státu, který má přesahovat volební období jednotlivých vlád. Kulturní směřování státu by se nemělo pohybovat ode zdi ke zdi podle politického názoru právě vládnoucí strany.

Ministr rozhoduje. Ale aby mohl kvalifikovaně rozhodovat, potřebuje informace, data, odborné znalosti a znalost reálného fungování sektoru.

A právě zde mají profesní organizace jako součást odborné veřejnosti nezastupitelnou funkci.

„Umělci ve mně mají ministra, který za ně bude bojovat“

Ministr Klempíř: „My chceme spolupracovat, chceme komunikovat. Žádám, abyste se bavili víc s námi… Umělci ve mně mají ministra, který za ně bude bojovat… Ale nebudeme podporovat politické aktéry…“

Právě zde vzniká zásadní otázka: koho ministr považuje za „politické aktéry“?

Profesní organizace režisérů, scenáristů, kameramanů, střihačů, herců, hudebníků, spisovatelů, překladatelů, výtvarníků, tanečníků a dalších profesí nejsou politickými stranami.

Zastupují lidi, na které rozhodnutí státu přímo dopadají.

Zainteresovanost není diskvalifikací z participace. Je naopak důvodem, proč má být daný subjekt vyslyšen.

Podmínkou samozřejmě musí být transparentnost a vyvážené zastoupení různých zájmů.

Stejně absurdní by bylo říci, že odborová organizace nemá být partnerem Ministerstva práce, protože zastupuje lidi, kteří čerpají nemocenské, důchody nebo podporu v nezaměstnanosti. Nebo že zemědělské organizace nemají být partnery Ministerstva zemědělství při tvorbě zemědělské politiky, protože jejich členové dostávají zemědělské podpory.

„MK není servisní organizace pro spolky“

Ministr Klempíř: „MK není servisní organizace pro spolky a rozdělovač dotací… Máme podporovat kulturu, kulturní historii, a ne profesní spolky, veřejné peníze nejsou nárokovou rentou kulturního sektoru…“

Ano. Veřejné peníze nejsou nárokovou rentou.

A my žádnou nárokovou rentu nepožadujeme.

Veřejné prostředky mají být poskytovány na jasně definované činnosti, podle transparentních kritérií, s kontrolou a vyhodnocením výsledků.

Jenže právě zde vzniká v české kulturní politice zvláštní asymetrie.

Stát má silně vybudovanou infrastrukturu pro instituce, které kulturu uchovávají, prezentují nebo produkují.

Má Národní divadlo, Národní galerii, Českou filharmonii, Národní muzeum, Národní filmový archiv, Národní památkový ústav a další instituce, kterým poskytuje institucionální zázemí a pravidelný příspěvek.

Má rovněž dotační systém pro organizace, které vytvářejí kulturní projekty a aktivity.

Podstatně méně vybudovaná je však třetí infrastruktura:

profesní infrastruktura lidí, kteří kulturní a kreativní sektor svou prací vytvářejí.

Kultura není pouze budova Národního divadla, sbírka Národní galerie, film nebo festival. Vzniká prací lidí – režisérů, scenáristů, kameramanů, střihačů, herců, hudebníků, spisovatelů, překladatelů, výtvarníků a mnoha dalších.

Dokonce současné programové prohlášení vlády říká velmi přímo:

„Živá kultura stojí na lidech, kteří v ní pracují.“

Pokud tedy stát podporuje infrastrukturu, ve které kultura vzniká, profesní infrastruktura lidí, kteří ji vytvářejí, je legitimní součástí podpory kultury.

To neznamená automatickou dotaci každému spolku. Znamená to uznat, že reprezentativní profesní organizace mohou vykonávat činnosti ve veřejném zájmu.

„Odborná veřejnost je zainteresována“

Ministr Klempíř: „Odborná veřejnost je zainteresována na systému, v kterém se pohybují, nemůže tedy o něm rozhodovat nebo se podílet na jeho vytváření…. Asociace jsou příjemci podpory…. Profesní organizace jsou zainteresovanou stranou, která čerpá veřejné prostředky…. Kulturní politika není majetkem kulturních organizací…. Jako by neziskovky rozhodovaly o tom, kdo bude čerpat dotace…. Veřejné peníze nejsou nároková renta….“

Právě zde se podle mého názoru směšují tři velmi odlišné věci:

rozhodování, participace a čerpání veřejných prostředků.

Profesní organizace nemají rozhodovat o tom, komu stát přidělí dotaci.

Mají však legitimní právo podílet se na odborné přípravě politik, které zásadně ovlivňují podmínky jejich profesí.

Položme tedy praktickou otázku:

Co stát od profesních asociací očekává?

Pokud chce, aby:

pak jde o konkrétní činnosti s veřejným přínosem, které stát z velké části sám nevykonává.

Mnohé profesní asociace je dnes vykonávají zdarma, ve volném čase svých členů a bez systémového financování státem.

Logické by proto bylo nejprve nastavit systémovou spolupráci státu s reprezentativními profesními organizacemi a následně diskutovat také o možnosti podpory jasně definovaných činností podle měřitelných a kontrolovatelných podmínek.

To není renta. To je financování konkrétní veřejně prospěšné práce.

„Kulturní politika není majetkem kulturních organizací“

Ministr Klempíř: „Kulturní politika není majetkem kulturních organizací.“

A svůj postoj formuloval také takto:

„Kulturní politika není majetkem kulturního sektoru. Je to veřejná politika státu a vláda, která dostala nový mandát od voličů, má nejen právo, ale vlastně i povinnost říct, jakou kulturní politiku chce dělat ona.“

První věta je samozřejmě pravdivá.

Kulturní politika skutečně není majetkem kulturních organizací.

Není však ani osobním majetkem ministra. Je veřejnou politikou státu.

Ministr za ni nese politickou odpovědnost. To mu ale nedává monopol na odbornost ani na definování potřeb všech profesí, které pod jeho resort spadají.

Participace neznamená předání rozhodovací pravomoci.

Profesní organizace nemají rozhodovat místo ministra. Mají mít právo být slyšeny, poskytovat data, upozorňovat na důsledky navrhovaných opatření, formulovat potřeby profesí a účastnit se odborné přípravy politik.

Rozhodnutí nakonec učiní ministr – a také za ně ponese politickou odpovědnost.

To je standardní demokratický proces, nikoliv „ovládnutí ministerstva neziskovkami“.

Profesní organizace nejsou jen další příjemci dotací

Ministr Klempíř: „Profesní organizace jsou zároveň zainteresovanou stranou. Hájí systém, ve kterém samy působí, spolurozhodují a jejich členové jsou z něho v řadě případů živi, když čerpají veřejné peníze.“

Ano. Profesní organizace jsou zainteresovanou stranou.

Ale právě zde je třeba rozlišovat.

Kultura není odvětvím s největším počtem neziskových organizací vůbec. Je však jedním z odvětví, kde nestátní neziskové organizace v některých klíčových oblastech nejsou pouze doplňkem nebo zájmovou reprezentací, ale přímo tvoří podstatnou část kulturní produkce.

A především nelze směšovat profesní organizace s běžnými příjemci kulturních dotací.

Profesní asociace zastupující spisovatele, tanečníky, výtvarníky, herce, režiséry, scenáristy, kameramany, střihače a další profese nejsou producenty, kteří by přicházeli na ministerstvo pouze žádat o prostředky na vlastní kulturní projekt.

Vytvářejí pracovní a bezpečnostní standardy, smluvní rámce, shromažďují data, poskytují odborné a právní zázemí, podílejí se na legislativních procesech a zastupují roztříštěné prostředí samostatně pracujících profesionálů.

To je profesní infrastruktura kulturního sektoru.

Proč tedy vzniká nová Státní kulturní politika?

Přestože ministr během jednání neodpověděl na řadu konkrétních otázek, z jeho slov se podle mého názoru dala vyvodit odpověď na jednu zásadní:

Proč vůbec vzniká nová SKP, když dlouhodobý strategický dokument již existuje? Proč nebylo možné z něj vybrat priority nové vlády a na jejich základě vytvořit nový implementační plán?

Ministr Klempíř na výboru řekl:

„Proč by vůbec měla nová vláda být politicky vázána kulturní politikou, kterou jí předchozí vláda schválila na úplném konci svého mandátu? Proč bychom měli na kultuře podporovat politické priority bývalé vlády, jako je odolnost společnosti, aktivní občanství a obrana proti dezinformacím. My máme priority jiné!“

A tady se podle mého názoru dostáváme k podstatě celého sporu.

Ministr sám pojmenoval tři prvky původní Státní kulturní politiky, které chápe jako politické priority předchozí vlády:

odolnost společnosti, aktivní občanství a obranu proti dezinformacím.

Podívejme se tedy, jak se právě tyto oblasti promítly do nové SKP.

Původní SKP uváděla:

„Český rozhlas, Česká televize a další média se zapojují do fact-checkingu.“

Fact-checking se v nové SKP nevyskytuje. ČT a ČRo nejsou v této společenské roli jmenovány.

Původní SKP dále říkala:

„Kultura a umění mají obrovský potenciál posilovat mediální gramotnost, rozvíjet kritické myšlení a bojovat proti dezinformacím.“

Tento cíl v nové SKP nemá odpovídající formulaci. Mediální gramotnost, kritické myšlení a boj proti dezinformacím již nejsou propojeny do obdobně formulovaného strategického cíle.

A původní SKP obsahovala také formulaci:

„prosazovat nezávislost médií a jejich ochranu před politickým tlakem“

Nová SKP média veřejné služby nevypouští. Zachovává jejich nezávislost a posiluje důraz na stabilní a transparentní financování.

Mizí však výslovná formulace „ochrana před politickým tlakem“.

Je důležité říci přesně, co z toho plyne – a co nikoliv.

Nová SKP neruší nezávislost médií veřejné služby. Takové tvrzení by nebylo přesné.

Dochází však k patrnému posunu: od explicitně pojmenované demokratické, informační a vzdělávací role kultury a médií směrem k jejich institucionálnímu a finančnímu rámci.

A tento posun už nelze oddělit od toho, co ministr na výboru sám řekl.

Právě „odolnost společnosti, aktivní občanství a obranu proti dezinformacím“ označil za politické priority bývalé vlády a položil otázku, proč by je současná vláda měla prostřednictvím kulturní politiky podporovat.

„Kukaččí vejce“

A tím se dostáváme zpět k výrazu, který ministr během své obhajoby nové SKP používal:

„kukaččí vejce“.

Je důležité být přesný.

Ministr neoznačil za „kukaččí vejce“ Českou televizi, Český rozhlas ani fact-checking. „Kukaččím vejcem“ označil původní Státní kulturní politiku jako celek.

Současně ale sám na témže jednání pojmenoval oblasti původní SKP, které současná vláda chápe jako politické priority svých předchůdců a nechce jimi být vázána:

odolnost společnosti, aktivní občanství a obranu proti dezinformacím.

A při porovnání obou dokumentů vidíme, že právě demokratická a společenská role kultury a médií, mediální gramotnost, fact-checking a ochrana před dezinformacemi jsou v novém dokumentu oslabeny nebo již nejsou explicitně formulovány.

To už není domněnka o ministrových motivech. Je to srovnání jeho vlastních slov s obsahem obou dokumentů.

Co všechno se ale s „kukaččím vejcem“ vyhodilo?

A zde podle mého názoru leží skutečný problém.

Pokud nové vedení ministerstva nesouhlasilo s některými hodnotovými či politickými akcenty původní SKP, mohlo je změnit.

Mohlo stanovit jiné priority.

Mohlo vytvořit vlastní implementační plán.

Místo toho vznikl nový dokument.

A spolu s částmi, které současná vláda považuje za politické priority svých předchůdců, byla odsunuta také dvouletá práce kulturní obce na původní SKP – práce profesních organizací, kulturních institucí, odborníků i jednotlivců.

Konkrétní závazky se na řadě míst změnily v obecnější formulace.

Proto podle mého názoru není hlavní otázkou, zda má ministr právo rozhodnout.

Samozřejmě že má.

Otázka zní jinak:

Bylo kvůli změně politických priorit skutečně nutné nahradit celý dlouhodobý strategický dokument – a spolu s ním odsunout participativní práci kulturního sektoru, která na něm vznikala dva roky?

A ještě zásadnější je otázka, zda mají být odolnost demokratické společnosti, aktivní občanství, mediální gramotnost, kritické myšlení či schopnost čelit dezinformacím skutečně chápány pouze jako „politické priority“ jedné konkrétní vlády.

Nebo zda jde o hodnoty, k jejichž vytváření svobodná kultura, vzdělávání a nezávislá média přirozeně přispívají bez ohledu na to, která politická reprezentace právě vládne.

Kultura se nemá řídit podle představ profesních organizací.

Neměla by se ale ani s každou změnou vlády začít řídit podle představ nové politické reprezentace.

Úkolem státu je vytvářet stabilní podmínky, ve kterých může svobodná kultura vznikat. A právě proto by Státní kulturní politika měla přesahovat jedno volební období.

Kulturní politika není majetkem kulturních organizací.

Není však ani majetkem ministra.

Je veřejnou politikou státu.

POD ČAROU

Kdo vlastně vytvořil novou Státní kulturní politiku?

Samostatnou a poměrně bouřlivou část diskuse na mediálním výboru vyvolala otázka, kdo novou Státní kulturní politiku vlastně vytvořil, na čí zadání a jakým způsobem vznikala.

Není to nepodstatný detail. Zvlášť když ministr současně zdůrazňuje, že kulturní politika je odpovědností ministerstva a vlády a že odborná veřejnost je pouze „zainteresovanou stranou“.

Časová posloupnost vzniku dokumentu totiž vyvolává řadu otázek.

Ještě v květnu 2026 náměstek ministra kultury Jiří Bubeníček veřejně uvedl, že ministerstvo připravuje novou kulturní politiku. Vedoucí kabinetu ministra a jeho tisková mluvčí Barbora Šťastná tuto informaci následně dementovala s tím, že nová kulturní politika se nepřipravuje a ministerstvo pracuje na implementaci již schválené SKP 2026–2030+.

V červnu se podle informací kulturních organizací na ministerstvu skutečně dokončoval implementační plán platné Státní kulturní politiky.

A potom přišel překvapivý obrat.

Dne 28. července se na webu Hospodářské komory objevil k připomínkování úplně nový dokument – nová Státní kulturní politika ČR 2026–2030.

Kulturní a profesní organizace, z nichž mnohé se předtím dva roky podílely na přípravě platné SKP, o vzniku nového dokumentu nevěděly. Nebyly přizvány k jeho tvorbě a podle svých vyjádření se o něm dozvěděly až ve chvíli, kdy byl zveřejněn k připomínkování.

A objevila se logická otázka:

Kdo tento zásadní strategický dokument vlastně vytvořil?

V první zveřejněné podobě byla jako autorka uvedena Barbora Šťastná – vedoucí kabinetu a tisková mluvčí ministra Oty Klempíře. Jako odborná rada byli uvedeni ředitelé a ředitelky odborů Ministerstva kultury.

Právě to vyvolalo mimořádně silnou kritiku.

Ne proto, že by vedoucí kabinetu ministra nemohla na strategickém dokumentu pracovat. Podstatná byla jiná otázka:

Jakým způsobem může jeden z nejdůležitějších strategických dokumentů kulturního resortu vzniknout bez předchozí odborné diskuse s těmi, kterých se bezprostředně týká – zvlášť když dokument, který má nahradit, vznikal dva roky participativním procesem za účasti stovek odborníků a zástupců kulturního sektoru?

Kritika se přitom netýkala jen obsahu dokumentu, ale právě i netransparentnosti jeho vzniku. Profesní organizace proto požadovaly mimo jiné zveřejnění procesu jeho přípravy, seznamu osob odpovědných za jeho zpracování, pověření k jeho vytvoření a informací o personálních a finančních nákladech.

A teprve postupně začalo Ministerstvo kultury veřejně popisovat vznik nové SKP jako práci širšího týmu.

Ministr následně vysvětloval, že Barbora Šťastná byla koordinátorkou přípravy a že na dokumentu pracovali také odborníci z ministerstva. V dalších vyjádřeních se tak obraz autorství postupně rozšiřoval.

To samozřejmě samo o sobě nedokazuje, že tito lidé na dokumentu od počátku nepracovali.

Vyvolává to však legitimní otázku, proč nebyl autorský a odborný tým transparentně popsán už v okamžiku prvního zveřejnění dokumentu – a proč se podrobnější vysvětlení toho, kdo a jak novou SKP vytvářel, objevovalo až v reakci na veřejnou kritiku.

A politické zadání?

Od počátku se zároveň objevovala kritika, že nová SKP není dlouhodobou strategií státu, ale především dokumentem vytvářeným podle politických priorit nové vlády a Motoristů sobě, za něž byl ministr Klempíř nominován.

Tady je důležité oddělit fakt od interpretace.

Nemáme důkaz, že by Motoristé někomu „objednali“ konkrétní podobu dokumentu. Takové tvrzení by proto nebylo korektní.

Ministr ale sám opakovaně zdůrazňuje, že nová vláda má právo vytvořit vlastní kulturní politiku podle svého mandátu a svých priorit. Na mediálním výboru také výslovně uvedl, že nevidí důvod, proč by nová vláda měla podporovat priority vlády předchozí – a mezi nimi jmenoval odolnost společnosti, aktivní občanství a obranu proti dezinformacím.

Politická rovina vzniku nové SKP tedy není pouze konstrukcí jejích kritiků. Sám ministr ji staví do středu své obhajoby nového dokumentu.

A právě proto není spor o autorství pouhou personální epizodou kolem Barbory Šťastné.

Jde o mnohem zásadnější otázku:

Má být Státní kulturní politika dlouhodobou strategií státu, která přesahuje jednotlivá volební období, nebo dokumentem, který si každá nová vláda přepíše podle vlastních politických priorit?

A pokud má být skutečně veřejnou politikou státu, jak ministr opakovaně zdůrazňuje, pak je legitimní ptát se také:

Kdo dostal zadání nový dokument vytvořit? Kdo formuloval jeho základní hodnotové a politické zadání? Kdo se na jeho přípravě skutečně podílel? Proč byl kulturní sektor z přípravy vyloučen? A proč se o existenci nové kulturní politiky dozvěděl až ve chvíli, kdy byl dokument prakticky hotový?

To nejsou osobní otázky vůči Barboře Šťastné.

Jsou to otázky transparentnosti vzniku veřejné politiky.

A právě na ně by mělo Ministerstvo kultury dát jasnou a doložitelnou odpověď.

MgA. Alena Derzsiová, ARAS