Článek
Sobota, která měla být začátkem štěstí
Byla sobota 9. prosince 2006. V porodnici třebíčské nemocnice přicházely na svět nové životy. Personál měl službu jako desítky jiných, rodiče prožívali nejšťastnější chvíle svého života.
Mezi novorozenci byly i dvě zdravé holčičky. Jejich maminky rodily krátce po sobě. Nikdo tehdy netušil, že právě zde dojde k fatální chybě – k záměně identifikačních náramků, která na téměř rok proplete osudy dvou rodin.
Ticho, které začalo hlodat
První měsíce doma byly obyčejné. Noční vstávání, první úsměvy, kolotoč návštěv. Obě rodiny, jejichž pravá jména záměrně neuvádíme, abychom chránili soukromí dnes již dospělých žen, říkejme jim tedy Novákovi a Malí, si zvykaly na novou roli rodičů.
Jenže v jedné domácnosti se postupně ozýval neklid.
Otec si všímal drobností. Nepodstatných detailů, které by samy o sobě nic neznamenaly. Jiný tvar očí. Odlišná krevní skupina, která neodpovídala genetickým předpokladům. Zpočátku to byly jen otázky bez odpovědi.
Pak přišlo rozhodnutí udělat test DNA.
Výsledek obrátil svět naruby. Muž nebyl biologickým otcem dítěte. Další test potvrdil šokující skutečnost, že ani matka není biologickou rodičkou dívky, kterou porodila.
Nemocnice po interním šetření uznala chybu. Krátce po porodu došlo k záměně. Dvě novorozené dívky byly předány opačným rodičům.
V tu chvíli už nešlo jen o medicínský omyl. Šlo o deset měsíců života. O první „mámo“. O první Vánoce. O vazbu, kterou nelze jednoduše přestřihnout.
Rozhodnutí, které nemá správnou odpověď
Obě rodiny se setkaly. Ne jako protivníci, ale jako lidé v bezvýchodné situaci. Psychologové doporučili postupný kontakt. Děti si spolu hrály, rodiče si povídali o tom, co nikdo z nich nečekal, že někdy bude muset řešit.
Otázka visela ve vzduchu: vrátit děti biologickým rodičům, nebo ponechat vše tak, jak je?
Po měsících diskusí a mediálního tlaku padlo rozhodnutí pro výměnu. Dívkám tehdy bylo zhruba deset měsíců. Samotný akt proběhl bez veřejnosti. Jen s vědomím, že obě rodiny přicházejí i získávají zároveň.
Jedna z matek později popsala, že cítila, jako by jí někdo vyrval kus srdce. Druhá přiznala strach, zda si dokáže vytvořit vztah k dítěti, které biologicky porodila, ale téměř rok ho neznala.
Devatenáct let poté
Dnes jsou z tehdejších miminek dospělé ženy. O své minulosti vědí. Rodiny mezi sebou zůstaly v kontaktu, i když každá šla vlastní cestou. Sdílená zkušenost je ale navždy spojila.
Případ z třebíčské nemocnice vedl ke zpřísnění bezpečnostních opatření v porodnicích napříč Českem. Identifikační systémy jsou dnes přísnější, kontrolní mechanismy důslednější.
Zůstává však otázka, kterou žádná technologie nevyřeší: co tvoří rodinu?
Krev, nebo každodenní láska?
Záměna novorozenců v Třebíči nebyla jen selháním systému. Byla i zkouškou lidskosti. Ukázala, že rodičovství není samozřejmost daná jen biologickou vazbou. Je to každodenní rozhodnutí pečovat, chránit a milovat, i když okolnosti bolí.
Devatenáct let starý omyl tak zůstává mementem. A zároveň důkazem, že i v situacích bez správného řešení mohou lidé jednat s odvahou a důstojností.
Zdroje:
www.ct24.ceskatelevize.cz - https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/rodice-zamenenych-holcicek-by-si-radeji-ponechali-cizi-deti-158305
