Článek
Začátek ve stylu „tak trochu jiný vztah“
S Veronikou jsme spolu skoro šest let. Máme fajn vztah, žádné zásadní hádky, smysl pro humor, chemie funguje… ale když došlo na téma antikoncepce, najednou se z ní stal naprosto nekompromisní generál.
Už na začátku mi řekla: „Já do sebe cpát hormony nebudu. Tělo mám jen jedno a nehodlám si ho rozházet kvůli sexu.“ Dobře, respektoval jsem to. Kondomy? Jasně, používali jsme je. Ale jak šel čas, začalo to být… otravné. Sex s přestávkami, hledání kondomu po kapsách nebo v šuplíku, občas prasklý – znáte to.
Jednou jsem navrhl, jestli bychom se neporadili s doktorem a nenašli nějaký kompromis. A tady to přišlo.
„Hele, ty chceš sex, tak si to zařiď. Já žádný prášky žrát nebudu. A mimino fakt nechci. Tak si to vyřeš, jsi přece chlap, ne?“
Vasektomie. Fakt?
V tu chvíli jsem to bral jako výkřik do tmy. Ale červíček pochybností zůstal. Byl jsem už ve věku, kdy jsem o dětech reálně nepřemýšlel. Mám dvě z předchozího vztahu a další opravdu nechci. Tak proč ne?
Začal jsem googlit. Zjistil jsem, že vasektomie je jednoduchý zákrok, trvá to dvacet minut, bez hospitalizace, bez velkých rizik. Oplodnění už není možné, ale všechno ostatní – libido, erekce, orgasmus – zůstává, jak bylo.
Když jsem o tom s Veronikou mluvil znovu, její reakce byla stručná: „Kdy jdeš?“
A tak jsem šel.
Samotný zákrok a co bylo potom
Nebudu kecat – bál jsem se. Ne bolesti, spíš té myšlenky, že se „něco změní“. Ale bylo to překvapivě v pohodě. Lokální umrtvení, dva malé vpichy, za dvacet minut jsem šel domů.
Prvních pár dní jsem měl pytlík s ledem na intimních partiích a trochu se šetřil. Ale jinak žádné drama. Po měsíci kontrola, test spermatu – a potvrzeno: sterilita nastala.
Byl jsem oficiálně „vypnutý“.
A jak to vidím dnes?
Musím přiznat, že mám smíšené pocity. Na jednu stranu jsem vděčný, že už nemusíme řešit ochranu, žádné kondomy, žádné napětí. Sex je pohodovější a svobodnější.
Na druhou stranu – mrzí mě, jak k tomu Veronika přistupovala. Žádná empatie, žádná nabídka kompromisu. Prostě: „Tohle si zařiď sám.“
Možná jsem to měl víc řešit. Možná jsem neměl ustoupit tak rychle. Ale v danou chvíli mi to přišlo jako nejjednodušší cesta. A možná i správná. Pro nás dva určitě.
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
