Článek
„Můžeš to prosím zopakovat?“
To byla věta, kterou Jana používala posledních několik let častěji než pozdrav. V práci, doma, v obchodě. Lidé si už zvykli, že když něco řeknou, většinou to musí říct ještě jednou – a někdy i potřetí.
Zpočátku si z toho dělala legraci. „Aspoň nemusím poslouchat hlouposti,“ říkala kamarádkám. Jenže časem přestala rozumět i věcem, které byly důležité. Schůzky v práci, rozhovory s kolegy nebo obyčejné povídání u rodinné večeře.
Když jí lékař doporučil sluchadlo, dlouho váhala. Připadala si na něj ještě mladá. Nakonec ale svolila.
Netušila, že tím spustí něco, co jí obrátí každodenní život vzhůru nohama.
Poprvé si ho nasadila doma v kuchyni.
Malé zařízení v uchu bylo skoro neviditelné. Jana čekala, že se prostě… nic zvláštního nestane. Možná jen uslyší televizi o něco jasněji.
Místo toho se svět rozeřval.
První, co ji zarazilo, byl zvuk vlastní konvice. Nikdy předtím si nevšimla, že při zahřívání vody vydává zvláštní bublavé syčení. Připadala si, jako by někdo pustil rádio mezi stanicemi.
Pak uslyšela lednici.
„Ta dělá takový rámus?“ vykřikla překvapeně.
Její muž Petr se na ni podíval a pokrčil rameny. „Ona takhle hučí pořád.“
Jana na chvíli naslouchátko vypnula.
Ticho.
Bylo skoro uklidňující.
Jenže zvědavost byla silnější.
Když ho zapnula znovu, šla na balkon. Venku bylo jaro a stromy na dvoře byly plné ptáků.
A tehdy přišel druhý šok.
„To si dělají srandu,“ zamumlala.
Cvrlikání, které si pamatovala z dětství jako jemné a romantické, bylo ve skutečnosti hlasité, chaotické a místy skoro hysterické.
„Ti ptáci… oni snad soutěží, kdo bude víc křičet,“ řekla večer doma.
Petr se rozesmál. „Vítej ve světě normálně slyšících.“
Jenže ptáci nebyli to nejhorší.
Další den šla Jana do práce.
Otevřela dveře kanceláře a okamžitě ji zasáhla vlna zvuků. Klapání klávesnic, šustění papírů, tikání hodin, vzdálené hučení klimatizace.
Nikdy by nevěřila, kolik hluku se skrývá v obyčejné kanceláři.
Ale skutečný šok přišel u kávovaru.
Dva kolegové tam stáli zády k ní a povídali si. Jana dřív podobné rozhovory sotva vnímala – slyšela jen neurčitý šum.
Tentokrát rozuměla každému slovu.
A nebylo to zrovna příjemné.
„Ten projekt je zase průšvih,“ řekl jeden z nich. „A víš proč? Protože vedení vůbec neví, co dělá.“
Druhý se zasmál a přidal několik výrazů, které by se do pracovního e-mailu rozhodně nehodily.
Jana stála chvíli za rohem a nevěděla, jestli se má smát, nebo být v šoku.
Celý život měla pocit, že lidé kolem ní mluví docela slušně.
Teď zjistila, že jen… neslyšela všechno.
Odpoledne šla domů pěšky přes park.
Dřív byla její procházka tichá a klidná. Teď slyšela štěrk pod nohama, šustění listí a vzdálené zvonění tramvaje.
A také rozhovory lidí na lavičkách.
Některé byly milé. Jiné… méně.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla večer kamarádce do telefonu. „Ten svět byl vlastně docela tichý. A já byla přesvědčená, že takový opravdu je.“
Jenže nebyl.
Lidé si stěžují, smějí se, nadávají, šeptají i křičí. A kolem toho všeho neustále existuje kulisa drobných zvuků – klíče v kapse, kroky na chodníku, kapky vody v dřezu.
Pro někoho samozřejmost.
Pro Janu úplně nový vesmír.
Není přitom neobvyklé, že lidé, kteří začnou používat sluchadla, mají ze začátku pocit, že všechno kolem nich zní nepřirozeně hlasitě. Najednou totiž slyší i drobné zvuky – třeba klávesnici, tekoucí vodu nebo vrzání bot – které jim dříve unikaly. Mozek si na to ale obvykle během několika dní nebo týdnů zvykne.
Jana si zatím zvykala pomalu.
A někdy s úsměvem.
O týden později seděla znovu na balkoně.
Ptáci zpívali stejně hlasitě jako předtím. Lednice v kuchyni hučela. Někde v dálce projela tramvaj.
Tentokrát už ji to ale nerozčilovalo.
Jen poslouchala.
„Tak co, už jsi si zvykla?“ zeptal se Petr.
Jana se usmála.
„Asi ano,“ řekla. „Jen jsem netušila, jak hlučný ten svět vlastně je.“
Chvíli mlčela a pak dodala:
„Ale víš co? Stejně je docela krásné ho konečně slyšet.“
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
