Článek
Začalo to jako skvělý nápad. Dvě kamarádky, jeden cíl – zhubnout, zlepšit si kondici a hlavně si u toho povídat, odreagovat se a být spolu. Každé ráno jsme si posílaly zprávy, v kolik vyrážíme, sdílely jsme playlisty a po běhu jsme si dávaly zasloužené latté s ovesným mlékem. Jenže běhání nás sblížilo jinak, než jsme čekaly – a nakonec nás i rozdělilo.
Markéta byla ten motor, co nás k běhu přivedl. Já byla ta, co se pořád vymlouvala. Že nestíhám. Že mě bolí koleno. Že nemám tenisky. Ale jednou jsem řekla „tak jo“ a od té doby jsme běhaly čtyřikrát týdně. Prvních pár týdnů jsme se spíš ploužily než běžely, ale měly jsme radost z každého pokroku. A pak se to stalo – moje tělo začalo reagovat. Zhubla jsem tři kila. Pak pět. A nejen to – měla jsem víc energie, začala jsem měnit i jídelníček. Běhání mi začalo dávat smysl i samo o sobě.
Jenže Markétě se kila držela. Přesněji – možná se držela i ona svých zvyků. Po běhu si dopřávala croissant, večer skleničku vína, a její argument byl: „Přece si to zasloužíme, ne?“ Jenže jak jsem já postupně měnila životní styl, ona zůstávala na místě. A začala to dávat dost hlasitě najevo.
„Tobě to jde, protože máš lepší genetiku.“ „Já mám pomalejší metabolismus.“ „No jasně, zase sis dala salát, ty seš jak králík.“ A najednou z našich pohodových výběhů bylo ticho. Nebo výčitky. Všimla jsem si, že mě začala zesměšňovat i před ostatními – že běhám „jak voják“ nebo že si počítám kalorie jak psychopat.
Zlom přišel, když mě jednou místo běhu vyhodila ze společné skupiny na Messengeru, kde jsme si domlouvaly trasy. Bez slova. Jen zmizela. Napsala jsem jí, co se děje – odpověď nepřišla. Po pár dnech mi došlo, že je konec.
Dnes běhám sama. A je mi líp. Ne že bych Markétu neměla ráda, pořád na ni myslím s vděčností – přivedla mě k běhu. Ale taky mi její odchod připomněl něco důležitého: že změny v životě odhalí víc než jen novou velikost kalhot. Ukážou, kdo vedle vás dokáže jít dál, i když vaše cesty nejsou úplně stejné.
Přátelství by nemělo být soutěžení. A běhání není o tom, kdo zhubne víc. Ale někdy to zjistíte až ve chvíli, kdy si na cestu vezmete běžecké boty – a zjistíte, že ten druhý se vám ztrácí nejen z dohledu, ale i ze života.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
