Článek
Je takřka nemožné smířit se se smrtí dítěte.
Od května roku 2024 žiji se skutečností, že náš milovaný syn se rozhodl ukončit svůj život.
Nikdy nezapomenu na to odpoledne, kdy zazvonila u nás na dveře dvojice policistů, aby nám oznámili, že náš milovaný syn se rozhodl ukončit svůj život. V tu chvíli jsem přestala žít, nevnímala jsem, nemohla jsem těm slovům uvěřit.
Zhroutila jsem se totálně již podruhé, protože poprvé se mi to stalo v březnu 2024, kdy jsme se dověděli, že manžel bude bojovat s rakovinou.
Pláč a nezměrná bolest srdce od té chvíle byly hlavní náplní mých dnů, chtělo se mi taky odejít. Ale pak jsem si řekla, že to tady nemůžeme zabalit všichni, cítila jsem, že moje truchlení bude nekonečné a v podstatě to bude za necelé 2 měsíce rok a moje bolest se nezmenšila.
Nechci se litovat, ale bez léků a ostatních členů rodiny bych nebyla schopna ani v základu fungovat. Nemohu se na nic soustředit, v hlavě mám jen syna, se kterým jsme měli perfektní vztah, a o to více je pro mě jeho odchod bolestivější.
Stále se mi promítají akce a společné zážitky, které jsme si v obrovském množství užívali, ať už to byly návštěvy nejrůznějších tenisových turnajů, divadel, filmových představení, dovolené, výjezdy, pobyty na chatě i doma apod.
Píšu, abych ze sebe dostala své smutky a pocity a snad se najde někdo, kdo podobnou situaci zažil a poradí, jak se posunout ve smutném životě o kousíček dále.
Alena
