Článek
„Když se ti něco nelíbí, můžeš jít žít do lesa/do jeskyně.“
Kdybych dostala korunu pokaždé, kdy slyším tenhle rádoby argument… byla bych podstatně bohatější, než jsem teď. Ačkoliv je to poslední argument etatistů, ke kterému je svými dotěrnými otázkami dřív nebo později vždycky dotlačím, on to vlastně argument vůbec není. Je to jen strawman, slaměný panák. Forma ukončení debaty, dávající druhé straně pocit rádoby morální převahy. Nejste spokojení se systémem, ale do jeskyně jste neodešli, takže vlastně chcete žít v systému. Jste pokrytci. Ve skutečnosti tato věta jen potvrzuje, jak málo se etatista vyzná v dění okolo sebe a, co je důležitější, v právním systému státu, který tak hájí.
Já si myslím, že kdyby to bylo tak jednoduché, bylo by těžké v současnosti najít volnou byť mini-jeskyni. Spíš už by vznikl stát ve státě, možná něco jako Jeskynní národ, který by žil sic skromě, ale zároveň s moderními výdobytky, které by využíval zcela svobodně a podle svého uvážení, ne z donucení systémem. Jeskynní národ v mých představách by fungoval decentralizovaně, postavený na opravdovém společenském konsensu a na výměnném obchodu. Politických funkcí by bylo minimum a rozhodně by nebyly placené. Zákon by byl jen jeden. Princip neagrese. Celé by to fungovalo na dobrovolnosti.
Aha, řeknete si. Jenže tak to nefunguje. Nikdo nebude dobrovolně pracovat a bez práce nejsou koláče. Tady většinou také končí hodně debat, protože lidé si myslí, že to, co si neumí oni sami osobně představit, nemůže fungovat. A také si myslí, že jediná možná práce je ta od pěti do tří každý den. A za odměnu i soboty. Ordnung muss sein. A víte co? Ještě takových pouhých dvěstě let zpátky si lidé neuměli představit společnost bez vládnoucí aristokratické vrstvy. A dneska po nich neštěkne ani pes.
Naše současná společnost je postavená na konzumerismu, spotřebním hospodářství a nadprodukci. Ačkoliv je všude všeho nadbytek, nikdo nic nemá. Život moderního člověka se dá shrnout oblíbeným vtipem „Jezdím do práce, abych si vydělal na to, abych mohl jezdit do práce.“ Peníze už ale nejsou jen všeobecně přijímaným prostředkem směny, jak tomu bývalo, jsou i měřítkem společenského postavení a úspěšnosti v životě. Dřív se člověk pro společenské postavení musel dobře narodit, případně vdát. Dnes stačí peníze. Dřív musel člověk něco významného dokázat, aby byl úspěšný. Dnes stačí, že má peníze a už je z něj „celebrita“, která je hodna (ná)sledování. Peníze jsou víc než morálka, víc než zákon. Něco se ti nelíbí? Tak můžeš jít žít do jeskyně.
A víte co? Už jsem toho viděla za život tolik, že bych i šla. Akorát že je to z pohledu našeho skvělého a starostlivého státu nezákonné. Každý kousek naší maličké zaprděné republiky někomu patří. Odhlédneme-li od faktu, že zhruba třetinu nemovitostí v posledních letech stabilně kupují cizinci a stát vlastní zhruba ¼ rozlohy České republiky, moc toho na tuzemské soukromé majitele nezbývá – navíc pod pojmem soukromý vlastník se skrývají i korporace a církev, která dodnes vlastní nezanedbatelnou plochu našeho území, protože… Proč vlastně? Ale církev, to je jiné téma. Já chci tu jeskyni, ve který můžu bydlet, nemuset platit daně a zdravotní a sociální… DANĚ, daně z nemovitosti, daně ze zisku, daně z obratu a daně z daní. Samozřejmě se za to vzdám té úžasné moderní medicíny, které mi málem zabila muže, protože čtyři roky neuměli rozpoznat zánět slepého střeva. Ta mi chybět nebude. To, co jsem kdy od zdravotnictví potřebovala, jsem si stejně musela vždy zaplatit. Ráda se vzdám i důchodu, protože upřímně stejně nevěřím, že naše generace ještě nějaký dostane. Školství se zpětně vzdát neumím, ale nemusíte z toho být smutní – nic použitelného do života mě tam stejně nenaučili. Snažili se – a snažili se hodně – naučit mě slepé víře v systém, poslušnosti vůči umělým autoritám, mlčení. Marně. Nenajdete nic, na čem by měl zásluhu stát, co by mi chybělo v životě mimo systém. Až je mi z toho samotné smutno. Nic tam není.
A stejně z toho není cesty ven.
