Článek
Revizor se blížil, jeho tvář se ztrácela v temnotě. Petr se snažil najít něco, čím by si vysvětlil svou situaci, ale jeho úsilí bylo marné.
„Jízdenka, prosím,“ promluvil revizor tichým hlasem. Petr zmateně poklekl a začal prohledávat kapsy svého kabátu znovu. Revizor ho pozoroval bez jakéhokoli projevu emocí. „Nemám ji, promiňte, asi jsem ji ztratil,“ vykoktal Petr a pohledem sklesle klesl k zemi. Revizorovy oči ho pronikavě zkoumaly, ale nakonec jen mával rukou. „Nepotřebujete jízdenku,“ řekl a pokračoval ve své pracovní pouti dál do vlaku.
Petr zvedl hlavu a s nechápavým výrazem se rozhlížel po vagónu. Vlak začal zpomalovat a zastavil na opuštěné stanici. Dveře se otevřely a Petr vystoupil do noci. Byl v zapomenutém městě, kde se zdálo, že čas zastavil svůj dech. Najednou se nebe zahalilo do ohnivých plamenů, které zdánlivě padaly z nebe. Petr se ohlédl a uviděl v dálce postavy v uniformách. Nacisté. Zdálo se, že se celý svět hroutí pod tíhou hrůz, která ho obklopovala. Bomby padaly kolem něj a plameny se šířily jako zvíře žíznící po zkáze.
Petr sebou trhl a otevřel oči. Byl zpocený a dýchání mu šlo jako splašenému koni. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že leží na své posteli v pokoji. Po jeho těle se line jistý pocit úlevy, ale také zmatku. Co to právě zažil? Byla to skutečnost, nebo jen další sen?
Vstal a pokoušel se vrátit do reality. Když si konečně sedl na okraj postele, pohlédl na okno a náhle ucítil, jak se jeho mysl rozpíná do nekonečna. Hvězdy na noční obloze se spojily do fantastických vzorů, galaxie tančily v rytmu neviditelné hudby.
Petr se zhluboka nadechl a zavřel oči. Najednou se ocitl v průletu galaxií, barevná světla ho obklopovala a pocity ho přenášely do neuvěřitelných dimenzí. Bylo to jako jízda na houpačce, když však konečně dosáhl nejvyššího bodu, propadl se do prázdnoty.
A pak se Petr probudil. Ležel na zemi v bílém prostoru, jeho tělo bylo těžké a zároveň lehké jako pírko. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že je v laboratorní místnosti. Kolem něj stáli lidé v bílých pláštích, za nimi se vlnil zvuk nějakého zařízení.
Jedna postava se k němu naklonila a usmála se. „Vítejte zpět,“ řekla.
Petr se zvedl na loktech a zamžoural. „Kde… kde jsem?“
„Byli jste pod vlivem experimentální látky,“ odpověděla postava. „Měli jste sen ve snu, ale nyní jste zpět v realitě.“
Petr se pomalu postavil na nohy a začal si uvědomovat, že všechno, co prožil, byl jen sen. Znovu se podíval kolem sebe a tentokrát si uvědomil detaily místnosti, zvuky zařízení, všechno bylo tak reálné.
Zaslechl kroky a otočil se. Stál tam doktor s úsměvem. „Jak se cítíte?“
Petr si potřásl hlavou a usmál se. „Jsem zpět,“ řekl tiše. „Byl to ten nejdivočejší sen, co jsem kdy měl.“
Doktor se zasmál. „To je zřejmě vliv látky. Ale teď jste zpět v realitě, a to je to, co se počítá.“
Petr se usmál a poděkoval doktorovi. Ačkoli ten sen byl neuvěřitelně intenzivní, věděl, že teď byl zpět ve svém vlastním světě, v reálném životě. A snad právě toto dobrodružství ve snu mu pomohlo lépe ocenit a uvědomit si krásy a hodnoty všedního života.
