Článek
Když se řekne dědečkův dvůr, většina lidí si představí kokrhání kohouta, štěkot psa a vůni sena. U našich prarodičů se ale k téhle klasice na celých devět let přidal jeden naprosto svérázný zvuk – hlasité, rytmické klapání čapího zobáku.
Všechno to začalo, když byl Pepík ještě mladé křídlo. Kvůli nešťastnému zranění nemohl létat, takže podzimní cesta do teplých krajin pro něj nepřicházela v úvahu. V divočině by neměl šanci, ale u babičky a dědy našel hotový ráj. Dokonce i ochranáři, kteří se občas přijeli podívat, hned pochopili, že se čáp dostal do těch nejlepších rukou, a nechali ho v klidu u prarodičů bydlet.
Pepík se okamžitě stal právoplatným členem rodiny. Přes rok bydlel ve stodole, ale občas si to hrdě namířil rovnou do předsíně. Děda měl naštěstí vlastní rybníček, takže o čerstvé ryby nouze nebyla, a babička mu jídelníček ráda vylepšila chycenou myší. Na dvoře si Pepík bleskově sjednal respekt. Psi ho brali jako parťáka a oddaně ho chránili, kočky raději uhýbaly z cesty a se slepicemi pořádal divoké honičky od plotu k plotu.
Z gruntu se ale nikdy nevzdálil. Jakmile babička nebo děda vyšli ven, Pepík jim dělal věrný doprovod. Chodil za nimi jako stín, ale vždycky jen tak daleko, aby pořád viděl na svou milovanou stodolu.
Jeho absolutně nejoblíbenější chvílí byl dědův návrat z pole. Jakmile se ozval specifický rachot žebřiňáku, spustil u vrat hotový uvítací koncert a nadšeně klapal zobákem.
Byl to ale také pták neskutečně zvědavý, což děda pocítil hlavně ve chvílích, kdy se na zápraží snažil něco opravit. Nejslavnější rodinná historka mluví za vše: děda jednou seděl nad rozbitým budíkem a piplal se s ním. Pepík se k němu potichu přikradl, párkrát hmátl dlouhým zobákem a než děda stačil mrknout, čáp mu celý strojek do posledního kolečka rozebral.
Pepík u prarodičů prožil nádherných devět let a nakonec v poklidu sešel stářím. Historka o čápovi, který opravoval hodinky a vítal žebřiňák, ale žije dál.
