Článek
První auto, kde jsem si tedy odbyl první škubavé rozjezdy, byla dvoulitrová atmosférická Impreza. Tedy – ten první rozjezd zachránila maminka ruční brzdou, když jsem se na polní cestě s protočením všech čtyř kol rozjel spíše jako Collin McRae na ErZetě. Vzduchem letěly prach, hlína a kamení. Myslete si, co chcete – nebylo to asi správně, dle litery zákona asi absolutně mimo, ale je to zážitek na celý život.
První auto po maturitě – Honda Civic šesté generace. Kompromis mezi představou mého otce o Oktávce a mou představou – Honda CR-X. Patnáctistovka Eko-VTEC. Motor série D o výkonu 85kW. Celý svět jsem měl najednou a dosah ruky. Nebyl problém vyrazit si kam jsem jenom chtěl – ta věc moc nežrala. Byl to přesně ten styl, který mám rád dodnes. Japonská kára, devadesátá léta. Vrcholová produkce – vše, co přišlo s další generací, už pak nebylo prostě ono.
Ta věc jela jako splašenej čert. Vůz v nižší střední třídě, přišel tehdy s dechberoucí technikou jak v oblasti motoru, tak podvozku. Měla nezávislé zavěšení všech kol. Vpředu na více prvku, vzadu na lichoběžníkových příčných ramenech, doplněných o vlečná ramena s pružinami uloženými současně s tlumiči. To levnější auta neumí ani dnes. Motor – nejšílenější atmosférická patnáctistovka, všech dob. Nenašel jsem silnější v kubatuře. Na jedné vačce šestnáct ventilů. Nepřímé vstřikování paliva a modifikovaný systém VTEC, přizpůsobený především pro nízkou spotřebu. Když zrovna nejela v režimu Econo, což dávala vědět rozsvícením kontrolky u budíků. jela na první rychlostní stupeň šedesát a na dvojku kilo, kam se dostala za něco málo okolo pěti vteřin. To auto byl ale hřích honit do rychlosti v přímce – milovala zatáčky a naučila mě milovat je také. Cívka, Cvička a nebo taky Žába byla jedno z lehkých aut s příjemným přebytkem výkonu. Nikdy to nebyla raketa, která na dálnici ujede všemu. Byla stroj, kterému nic neujelo na Apexu, kde se nechala vodit plynem a rozvážnou rukou. Řízení bylo hrozně citlivé, což u takto lehkého a relativně silného auta způsobilo návyky na celý život – ruce patří na volant a nikam jinam. Neodkládat si ruku na řadící páku – tam jde ruka jen když je potřeba řadit. Naučila mě pracovat s převodovkou a přibrzdit si motorem, plynule pak vést auto po vrcholu zatáčky a přesněji a přesněji odhadovat, kdy zatáčku uzavírat a jak je navazovat. Tu rozvážnou ruku mi velmi vyškolila ona první bouračka.
První zkoušení, co to umí, vyvrcholilo, když jsem chuděru Hondu poslal do příkopu. Měsíc jsme na ní pak s otcem prováděli řadu uprav uhnutých nosníků – chybami se člověk učí. A to nejen řídit ale i dělat si na autě sám, a především hledat své limity zodpovědně.
Tak co? Máznem to a nebo pokračujem?
