Článek
36 let si budujeme demokracii. Pravda, zpočátku jsme více věřili než věděli ale to se srovnalo…
V různých volebních obdobích jsme řešili různé převládající problémy. Po první vládě, jež se táhla de facto do roku 1997, jsme se poučili a akcentovali boj s korupcí. Ta příští vláda sice splnila osobní očekávání mnohých ale s tou korupcí si neporadila a spíše jsme dospěli k závěru, že ti pravověrní protikorupční jsou stejní. Takže se po pár letech, díky úhybným manévrům se změnou premiéra zbytečně dlouhých, vrátili ti „polepšení“ z předešlých. Načež jsme nově zjistili, že loajalitou v poslaneckých lavicích, v tom svatostánku demokracie, si lze koupit lukrativní posty ve státní správě…
Na můj žaludek příliš mnoho nepravostí, nepravd, neustále se opakujícího taktizování… Poslední desetiletí se razí „vládnutí s novými lidmi“ ale jen málokdo ví jakými. Ta pointa je ve stavu, že ty nové lidi nemáme přečtené a tak zase lomíme rukama a vlastně nevíme kudy kam. Trváme však na demokratických principech, na kterých chyby opakujeme znovu a znovu.
A mesiáš nikde, zase se dozvíme jen nejrůznější nové argumenty proč tomu dát a za co. V té předposlední vládě se dokonce žonglovalo s naprosto falešnými argumenty takže jsme se m.j. dozvěděli, že podporujeme „vysokou přidanou hodnotu výroby plastových obalů“ a mnoho jiných protimluvů. Už ani konkrétně neprotestujeme, stačí nám boj za demokracii…
Abychom věděli jak z čeho ven, musíme především vědět z čeho. V naší demokracii střídáme elity ve volbách. Vystřídáme ty špičkové, jindy zas ty nejnižší, pak ty prostřední a nakonec ty spolkové za hranicemi. A vlastně nevíme kdo je kdo, věříme lídrům a lidem bezprostředně kolem nich. Prokádrovat je nemáme jak, on je to také zprofanovaný termín. O jednom tomtéž slyšíme to i ono a tak dáme na nejkřiklavější markanty a sem-tam na henten neformální půvab, charisma chcete-li. A to i když se občas vysněný přeřekl mimo své mantinely, komu se to nestane. Do všech stupňů voleb však zasahují partajní štáby, ty „hnutí“ nevyjímaje, prostřednictvím spíše neviditelných či málo viditelných osob, říkají jim PíáR. Tyto hodnotí kandidáty nejrůznějšími kritérii, chraň Pánbu abychom si jen pomysleli, že nejhlavnějším kritériem je schopnost sehnat peníze. Čiliže, 36 let se snažíme o totéž stále stejnou cestou. Proč ne, jede na to celá Evropa a my nejsme nesnášenliví. Ovšem pak dosáhneme vždy téhož…
Nemohu se však zbavit dojmu, že v cestě upevňování naší demokracie stojí autokratické systémy. Jsou pružnější, umí akcent, rozhodují a realizují rychle, občas se nestačíme divit. Když je to v oblasti společenské tak nám to nevadí, my máme jiná kritéria.
Avšak oni dokáží lépe moderovat ekonomické prostředí, výzkum a vývoj, umějí soustředit investice i kapacity. Oni totiž neztrácejí čas hašteřením. Tím neproklamuji komunismus a vlastně ani žádný jiný -ismus, ani rusismus či rasismus.
Ale vraťme se k té naší demokracii, já jí říkám sestupná. V této rozhodují štáby stran a hnutí, to krásné české PíáR. Těmto se nezřídka stane že kápnou na nějaký ten neformální půvab, resp. vyhodnotí jeho publikum jako početné. A my jsme následně zvolili z celku polovinu neznámých nebo „jinak“ známých tváří. A pak se dva roky od voleb divíme, jak je to možné, vnímáme hodnocení, napadání, šťourání v minulosti… Prostě humbuk, jež nás ve třetím roce uspí abychom se v tom dalším před novými volbami otřepali a znovu dávali na odiv svou novou volbu, tihle přeci budou určitě lepší… Nebudou, principiálně to není možné.
Jako elév uprostřed našeho -ismu jsem se u piva o generaci staršímu kolegovi svěřil se svým geniálním nápadem. „Já si myslím, že by měli vládnout vědci…“. On vykulil oči, zhluboka se napil, pomalu si utírajíc pěnu postavil půllitr a zeptal se „A kteří?“. Což byla v mých pětadvaceti první lekce z demokracie. A měla dlouhý účinek, až vlastně donedávna.
A tak slyšíc dnes nová a nová hašteření několikrát denně… už se bojím pustit zprávy, nemáte to náhodou také tak? Vlastně poslouchám jen ty zahraniční a už ani ne z Ameriky.
Chci říci, že jednu vizi mám! Nemáme, přes všechny křičící sociální sítě, různými tendencemi pokřivené komentáře v médiích, zmatené okolí nevyjímaje… dost podrobné informace o kandidátech moci, hlavně té centrální. A mít nemůžeme, jsme ukecaní a zaplavení informacemi, možná už ani neposloucháme své okolí.
Zrušil bych všechny volby kromě obecních. Kacířské? Ale já nechci monarchu ani předsedu jedné strany. Já chci dokonce obnovit okresy. Ty kraje mi připadají poněkud odtažité, obyvatele Děčína pramálo zajímají potřeby lidí v Klášterci nad Ohří. Je možné že by nám chyběly, na regiony se vyplácejí bruselské podpory, ale mohli bychom mnoho jejich pravomocí delegovat okresům. A okresními radními by byli starostové obcí, jedna obec, jedna hlava. K tomu by se mi líbilo, že by museli rozhodovat jednomyslně, oni už by si ledacos vyhandlovali a ty malé obce by nemusely přicházet zkrátka.
Umenšený kraj (o pravomoci) by ovládaly okresy radními kraje z řad přednostů okresů, s taktéž jednomyslným rozhodováním. A krajští hejtmani by byli členy státní rady. Vida, už jsme u parlamentu, vlastně nejsme, ten bychom zrušili. 14 hejtmanů by jednomyslně volilo premiéra, v jehož pravomoci by zůstali ministři.
Touto zdánlivě banální myšlenkou vzestupné demokracie bychom vytvořili třístupňový filtr příští vlády, respektive jejích volitelů. Je zřejmé, že hejtman by nebyl hejtmanem bez zkušeností z okresu a obce. A v obci se přece známe všichni nejlépe. Objekty dnešního parlamentu bych ponechal zakonzervované pro účely školních výletů aby potomci poznali dějiny anarchistické demokracie.
Také volám po zjednodušeném financování. Obce by dostaly, jako dnes, státní dotaci z RUD, jedna hlava-jedna kupka. A z prostředků obcí by se financovaly okresy, sami starostové by rozhodli o výši. Stejně jako okresy by delegovaly finance na kraj. Libě přemýšlím, že těmito cestami by nešlo nic ukrást!
Hlavně bych si znovu určitě rád poslechl zprávy a nejen zahraniční mimo Ameriku…
