Článek
Rozhodl jsem se podělit o svůj nevšední zážitek. A tak si to užijte. Je to několik let, ale vlastně dodnes jsem z toho plný zážitků, a tak nějak to mám pořád v sobě…
Úvod:
Pánové a dámy, byl jsem na vyšetření, co nikdo nechce prožít. Takové to vyšetření, co vám zavedou hadici do těla, no až někam do žaludku a snad i ještě o trochu dál…
Ne spodem, to se pak to vyšetření jmenuje jinak. Také „příjemné“ a silně zážitkové vyšetření, ta kolonoskopie. Ale to je jiná kapitola… Tentokráte to bylo vrchem, skrze mým nosem či ústy, v důsledku spíše mým hrdlem. No to, když někoho bolí žaludek, má žaludeční křeče, nebo má potíže s trávením a tak. No i já jsem si to prožil, a musím říct, že to byl jedinečný zážitek. Jaký, to posuďte rovněž si sami.
14. duben 2024
Hned začnu, jenom trochu od začátku. Počátek, jo to vlastně ještě ani nevíte, že něco bude. Tedy ta šílená gastroskopie. Občas mě zapálilo v žaludku, po jídle, nebo po ránu, celé dlouhé roky. Jinak nic. No a pak se s léty postupně přidalo takové to pálení žáhy, kdy Vás po obědě pálí až nahoře v jícnu a přemýšlíte, co jste to provedli se svým žaludkem a co jste to snědli, že Vás to tak zlobí. Pak na to přijdete, že to bylo tohle jídlo, že bylo skutečně příliš tučné, nebo sladké, či těžké a podobně.
Dáváte si nějakou dobu pozor, že ale ono to vůbec není jednoduché se takhle v životě krotit. To, když je nějaká oslava narozenin, zejména kulatá, či nějaké pohoštění u vzácné příležitosti, nebo u nějaké skvělé návštěvy, anebo i v jídelně uvaří dobré jídlo, to prostě neodoláte. A je to tu zase, pálení žáhy, žaludek se ozývá, že se mu něco nelíbí, a to jsem se přitom vůbec nepřecpal. Ale do polosyta to určitě vždycky nebylo, že. A trochu se divím, vždyť tomu žaludku neubližuji zase tolik a rozhodně ne každý den, prostě ne často.
3. květen 2024
No jo, ale po nějaké době, mě ten žaludek a ta žáha nějak začaly obtěžovat více. Ubral jsem na jídle, žaludek ale přibral na akčnosti. Občas mě pálilo v krku. Když jsem přestal jíst, žaludek ztichnul a nebylo proč, aby mě něco tam nahoře v krku pálilo. No jo, jenomže ono jíst se musí. Zvláště, když sportuji, běhám, skáču, anebo také doma na něčem dělám, jako tedy na baráku, že. Takže nakonec tedy se opět najím, ne moc, ale žaludek dříve, než kdy hlásí: jsem plný! Takže ke všemu ještě se cítím jak nafouklý měch, a přitom jsem nic nesnědl, tedy skoro. To už jsem dorazil k různému vylučování různých druhů jídel, ale ono pořád nic. Tak si říkám, měl by se na to podívat nějaký doktor….
5. květen 2024
A v té chvíli se mi v hlavě rozsvítila varovná kontrolka… Jak jako podívat se na žaludek a krk, tedy jícen, či co to všechno mám za názvy těch různých částí a úseků těla po té cestě trávicí? Když jsem přijel po těchto úvahách z práce domů, rozhodl jsem se, že zkouknu na internet někam na nějaké ty diskuse. No moc toho tam není, ale všude se vyskytovalo slovo gastroskopie. Že se to prostě musí vidět. Brrr.. No tak jsem internet nechal být a pokračoval jsem v běžném životě.
No jo, ale on si to pokračoval i ten můj žaludek stejně a po několika dnech mi bylo jasné, že s tím budu muset asi něco pravdu udělat. To se mi do mozku také zaryl malý červíček, který začal ve mně hlodat. Co když tam máš vřed a je před prasknutím? A co když ten vřed není už vřed, ale nádor? A v tom krku, co když to mám už od těch kyselin tak narušené, že tam mám taky nějaké to bujení, zhoubné třeba i… Ke všemu se mi do toho přidala další věc, že když si brknu, tak mě to zapálilo až za krkem, svaly na krku vzadu. Tam přece žádný jícen není. Ale když to pálení jsem cítil už asi po stý, tak jsem došel k poznání, že pokud mě něco pálí, kde nic trávicího a polykacího není, že teda jako to je nějaké další „prorostlé“ vyšší stadium, jiný, vyšší level…
12. květen 2024
Při tomto poznání jsme se docela zapotil a běžel opět k internetu. Takový rychlejší běh to byl než prve. Ani jsem nečekal, až ta práce skončí. A tam zase to slovo gastroskopie. No jo, ale začala tam vyskakovat další velmi nepříjemná slova, jako rakovina, nádor, léčba, pozdě, a každý pátý – (rozuměj umře). Takže jsem se následující týden vydal ke svému obvoďákovi. Celou cestu jsem si připravoval svou úvodní řeč, co vlastně řeknu… pálí mě za ušima, tedy za krkem, ne – trochu mě pálí žaludek, trochu, když polknu jídlo, tak ale ne…
Nyní trochu odbočím. K takové kategorii „mnohým“ lékařům. Již jsem totiž „mnohými“ lékaři vycvičen, jak se má vlastně člověk, když za ním přijde, chovat. Co má říkat a kdy. Například, když se lékař na vás nepodívá, nemluvte, když se na vás takový mnohý lékař podívá, pozdravte ho, klidně jako prvního a to kdykoliv, i když přijde první on, když někam lékař přijde, a na Vás se nepodívá, nezdravte ho, on Vás stejně nevnímá, a stejně tak Vás nepozdraví. Pokud přijdete vy za lékařem, vždy očekávám větu, „co vás trápí“, „tak copak vám je“, „tak s čímpak k nám jdete“, „co Vás bolí“, nebo dokonce: „tak povídejte!“, tak už tehdy si připadám, že sem nepatřím, že můj problém je tak nevýznamný, že proboha, jak jsem se vlastně ocitnul, proč někde nemakám, že se flákám, že toho dobrotivého lékaře obtěžuji něčím naprosto nepodstatným, co odejde samo, nebo si mohu vyléčit čajovým zábalem, či během do schodů, nebo tak nějak.
Natož, když se mnohý lékař zeptá a vlastně nezeptá, ale řekne například: „no poslouchám“, nebo „tak mluvte“, nebo třeba „tak o co jde?“, nebo třeba, „co potřebujete?“, nebo podobnými výroky, tak zcela určitě vám to na radosti a štěstí do života nepřidá. V takový okamžik pravdy člověk pak nezačíná normálně mluvit, ale vlastně blábolí, byť se snaží mluvit stručně, vyjádřit vše podstatné, ale občas to nejde, člověk chce sdělit podrobnost, za kterou je vzápětí počastován velmi rychle vyřčenou zjišťovací otázkou, jako kde, kdy, proč, „proč myslíte“, „proč si to myslíte“, „proč si tohleto vůbec myslíte“, „jak vás to napadlo“, „sestři tohle poslouchejte“, „ukažte a tak“. Závidím v takovém okamžiku lidem, kteří umějí být bohorovní, vtipní a výmluvní, ti mají naprostou a jednoznačnou výhodu a jejich život je z tohoto hlediska o mnoho a mnoho snazší než ten náš, kdy naše řeč, naše mluva a naše hlasivky nejsou schopny vyloudit takovou větu, která by nebyla lékařem ihned cupována, deformována, rozkouskována a zničena jako naprosto nedůležitý a zavádějící argument, či popis situace.
V takovou chvíli pak lékař přebírá iniciativu a sám rozhoduje, jaké mé bolesti jsou skutečné, jaké jsou neskutečné, jaké potíže neexistují a jaké příznaky nejsou důležité. Po odchodu z ordinace pak člověk, přemýšlí, zda to řekl všechno dostatečně stručně a věcně, a dochází k názoru, že se vyjadřoval jako blbec, přičemž lékař sdělí diagnózu, kterou jste naprosto nečekali, a z vaší anamnézy (v tomhle případě ústní hovor mezi lékařem a pacientem o pacientových potížích) si převzal dvě, nebo tři slova maximálně. Říkáte si, příště mu to řeknu přesněji a vynechám všechno nepodstatné. No tak tyhlety návštěvy mě vyléčily. Pokud mi něco je, tak vážení, naučil jsem se dělat to, co nesnáší každý lékař, totiž, když neandrtálec a amatér civilista chce provést vlastní diagnostiku, anebo alespoň chce slyšet něco o tom, co se bude dělat, jak to vzniká, s čím se to bude dělat, a mít nějaké povědomí, třebas i poloodborné o Vašem vlastním těle a diskutovat o tom s lékařem je naprostá troufalost.
Naučil jsem se prostě provést vlastní diagnózu, tuto konzultovat s opovržením hodným internetovým prohlížečem a těmi www informacemi tam, dále prostudovat jak odborné články, tak pocity a zkušenosti pacientů, a tak nějak dosáhnout oblasti, a pojmenovat, co mi vlastně je. A ke všemu se nám začíná vyjadřovat AI asistent. Jenže ten občas blábolí a pronáší takové nesmysly, s tím, že to je naprosto jasné, konečné a pravdivé, že je lépe se na něj vůbec neobracet. Dá rozum, že vnitřní nemoci, a těch je půlka, si určit pacient amatér může těžko, ale může kroužit okolo a poslouchat signály, znaky a řeč vlastního těla. Těžko si určím, že mám leukémii, či nějakou jinou méně pravděpodobnou infekční nemoc, ale je spousta nemocí, které mají své ukazatele.
Jeden příklad ze života za všechny: Kdysi jsem pracoval v truhlárně v OBI, pardon oddělení dřeva, trvalo to asi tři měsíce, na brigádě. Tak jsem ve výšce tří metrů, mezi železnými traverzami a dřevěnými trámky na regálech rozmisťoval dveře k prodeji. To se tehdy lezlo nahoru, podaly se dveře, tyto se posouvaly, a muselo se dbát na to, abych nespadl, a přitom dveře posunovat. Docela zátěž na břišní svalstvo, ve stoje. No a samozřejmě, začal jsem mít potíže. Začal mě bolet žaludek, pak dole břicho, boky, tuhle zase stehno. Čekal bych maximálně, když tam takhle ve výšce cvičím s dveřmi, že jsem asi utržil břišní kýlu, ale nikde nic.
Tak jsem asi po 14 dnech potíží šel k doktorovi. Popisuji problém. Zkoumali docela dost břišní dutinu pohmatem, poklepem apod., ale nikde nic. Potíže ale pokračovaly, už to bylo potřetí, co jsem byl u doktora, tak mě poslali, no hádejte… na kolonoskopii. No, kromě toho, že mi sestra umrtvila ruku asi na 14 dnů, když mě na tý kolonoskopii dávali do žíly injekci proti bolesti (propíchla žílu a obsah napumpovala do svalu, či kam, ale skutečně to trvalo 14 dnů), abych nic necítil (takže jsem cítil úplně všechno, jenom svoje předloktí ne), tak nic nenašli (ani nějaké ty polypy).
No a po 6 týdnech zkoumání i s zážitkovým vyšetřením – kolonoskopií, jsem zasedl se svou umrtvenou rukou k internetu a hledal. Po trošce surfování, (dnes už to slovo poněkud se přestává užívat), během jediného odpoledne jsem tehdy našel správnou odpověď. Jedná se o kýlu, ale není břišní, ale tříselná! Všechny znaky mých potíží to splňovalo. Jdu tedy po 6 a něco týdnech potíží opět k doktorovi č. 4. A kladu nejdříve důraz na potíže, vedoucí k jasné diagnóze tříselné kýly. Pak teprve popisuji ty ostatní doprovodné potíže, jenom v obráceném pořadí. Ani slovo o internetu a ani slovo o tom, že vím, co mi je, tedy asi. Důležité bylo, že říkám pravdu a nic nezatajuji, nic si nevymýšlím, lhát a vymýšlet si je nebezpečné, na to se dá i umřít.
Ten druhý sled popisovaných potíží ale již můj lékař ovšem neposlouchal. Ona totiž tříselná kýla nebolí v třísle, ani na stehně, tedy alespoň mě, proto jsem uváděl původně jako první bolesti žaludku a břicha nikoho nenapadla. Světe div se, okamžitě jsem byl objednán na operaci a do týdne bylo hotovo. Od té doby tedy rozhodně nenosím dveře v předpažení v třímetrové výšce a nedělám podobné blbosti, byť by to po mně někdo chtěl. Teď už tam mají na to dokonce i více elektrických vozíků…No a teď se mohu vrátit ke svému žaludku.
20. květen 2024 dopoledne
Jdu, léty vycvičen a poučen ke svému dalšímu mnohému lékaři a sděluji neúprosně potíže. Dobrý den, bolí mě po jídle žaludek, až pálí, pak mě pálí žáha, silně až tak, až mě z toho bolí svaly na krku. Konec. Vážení, jistě si řeknete, takhle se má přece jasně a výstižně vyjadřovat každý pacient – amatér, no jo, ale něco za něco. Pokud se vyjádřím jasně a stručně a takhle přímočaře, je to jako vzoreček, do kterého dosadím proměnné. Nevyjde nic jiného než prohlídka žaludku. Chápete, v čem je problém, pokud se snažíte lékaři popsat jasně ucelený stručný popis, je to vzorec, kdy lékaři v podstatě nedáváte moc prostoru.
Nebo lze potíže popisovat tak, že mu je chcete popsat věrně, kdy, kde, jak často, a kdy ne a podobně, a lékaři dáváte možnost, aby více pátral, měl širší prostor, ale lékař stejně pouze vnímá vašich prvních 5 vět a pak sám vás už nevnímá. Teda ten mnohý lékař. Záleží skutečně na prvních 5 větách. Tak vo tom to tedy je.
A je jenom na vás, jak a odkud začnete popisovat ty své problémy. Já jsem tedy zvolil taktiku, že jsem si zjistil, co mi asi je, a pak se soustředil na jasný popis situace. No, takže vzoreček. Ano dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěl, ale věděl, že to tak nejspíš bude. Verdikt zněl: Gastroskopie. Při pohledu na papír od doktora jsem se celý oklepal, zatřásl a zpotil. Takže opět internet.
20. květen 2024 večer
Tentokrát doma u obrazovky s klávesnicí bylo nejčastější vyhledávané slovo – gastroskopie. Jaký to posun za posledních pár týdnů! Ortel byl vyřknut a já se začal pomalu připravovat na tuto nutnou životní událost. Prohlížeč jel naplno, ale moudrý jsem z toho nebyl. Všude se píše, takové to, dnes běžná metoda. Po celé republice se to provádí téměř výlučně přes ústa, tedy orálně. Okolo kořenu jazyka, hltan, jícen a šup dolů do žaludku. Tam se kouknou až na dvanácterník. V případě potřeby i o kousíček dále…
No po cestě se berou se vzorky (biopsie). Ošklivé slovo ta biopsie. To bude trápit lidstvo ještě hodně dlouho… Kouknou se pak znovu na jícen a okolí a šup ven. Hotovo za 10–20 minut. Tak to je silně stručný popis ze strany oficiálních stránek s různými názvy, blížících se lékařské oblasti, či rodině, výchově, maminek apod. No a pak existují ještě diskuse a reference. Diskuse jsou velice zajímavé, tam se člověk dozví hlavně různé postupy, doporučení, pocity lidí, jejich anamnézy, spokojenost s danou léčbou, výsledky léčby apod. No a taky jsou odborné články pro odborníky, kde je mnoho cizích a nesrozumitelných výrazů, ale rozhodně dokreslují situaci, a i amatér si tam ledacos najde a zdůvodní si co a jak, co jinde prostě nenajde.
Další skupina jsou vlastní lékařská zařízení, které danou gastroskopii provádějí. Státní zařízení popisují vše věcně, bez emocí. Soukromá zařízení popisují vše jako procházka skoro růžovým sadem a k bolesti přidávají vždy slova typu „malá“, „minimální“, „žádná“, „skoro žádná“ a také tato slova nahrazují za slova „nepříjemná“, „nepříjemný pocit“. Pak jsou zde popsána prostředí jako super, klidná pohostinná, humánní, lidská, s velkým porozuměním, sympatická, tichá, útulná, spolupracující a plně se o Vás a Vaši duši starající.
No a poslední zdroj informací jsou reference. Reference jsou vždy různé, a podle toho, jak kdo dbá na reference, ze strany subjektů, poskytujících gastroskopii, takové emotivní zabarvení to má. Reference jsou tedy hodně emotivní a většinou jsou směrována buď hodně pro, anebo zásadně příště proti další (opakované) návštěvě zmiňovaného zařízení. No a já jsem tedy zasedl k počítači a začal jsem provádět gastropo-průzkum trhu. Vypadla mě všechna zařízení, která nejsou v mé ose pohybu a Praha + nějaké to okolí.
22. květen 2024
Zvolil jsem v podstatě všechna zařízení na této ose jako první kolo výběrového zařízení. Tak jsem dorazil k poznání, že na ose existují kliniky, kde provádějí prohlídku nosem, a zbytek ústy. Tam, kde provádějí prohlídku ústy, nemluví o tom, že se provádí v dnešní době i nosem, a tam, kde je prohlídka vedená nosem, se mluví o orálním způsobu, jako o mnohem nepohodlnějším, že je tam krkání, a říhání a slintání a dušení a dávení a kašlání a že je teda jako lepší prohlídka nosem. No a já jsem tedy podlehl dojmu, že nosem asi bude lepší, že…
Navíc do nosu jde i menší hadička, aby se to tam vešlo. Ale vůbec jsem nechápal, proč že menší hadičku pak nemohu použít i ústy, aspoň tady na té klinice. Tady opravdu nemohu sloužit. Po 7denním výběrovém řízení tak vypadla jedna vítězná klinika. Ta „nasální“, já to chápu jako nosem, tedy „nosální“, teď jenom zlehčuji situaci. Ta klinika vyhrála na celé čáře. Byť soukromá, doplatek minimální, všude psali, jak je tam pobyt příjemný, stránky popsané se všemi postupy, jak to běží, jak se kdo cítí. Popsán je tam i personál, jména apod. postup celého vyšetření, kdy je Vám k dispozici stále usměvavý a přívětivý personál kliniky. Tak to by brali všichni. Hlavně tu přívětivost. Té je poněkud mezi lidmi poskrovnu a tady je nabízena a prezentována za malý poplatek, co neproplácí pojišťovna, skutečně nadstandardně.
Myslím, že autorky scénářů ordinace v růžové zahradě se občas inspirují zde, podle těchto www stránek. Protože v růžové zahradě je vše růžové, tedy lékař se baví s pacientem třeba i 10 minut, zcela vše mu vysvětlí, zajímá se o jeho životní situaci, a zdravotní sestry, ty mají z pacientů takový respekt, že pracovat na pokoji v přítomnosti pacienta je vlastně stresová záležitost, aby se nestalo, že by si pacient mohl stěžovat, všude se klepe, a mluví se tiše, s respektem, uklízečky s ničím nebouchají, vcházejí do dveří tiše a na zaklepání, s pacienty je vše probíráno a celý personál zná starosti a rodinné poměry všech pacientů, a skoro i naopak. Lékaři si berou zasvé, aby pacient po jeho návštěvě se cítil plně informovaně a blazeovaně.
23. květen 2024
I já jsem podlehnul tomuto růžovému dojmu. Nejvíc mě ale povzbudily reference, které v poměru 5:1 vyzněly v naprostý kladný úspěch kliniky. Rozplývali se zejména ti, kteří dali najevo, že se bojí a z toho důvodu jim bylo nabídnuto trochu rajského plynu, nebo injekce, která vás na 45 minut trochu zklidní a jste pak méně citliví. Mnozí psali, jak to bylo rychlé, jak se všichni usmívali, jak někteří vůbec nic necítili, jak se s nimi lékaři povídali a vše jim vysvětlili, a jak zdravotní sestry byly neuvěřitelně ochotné a milé.
Aby se jeden do takového prostředí vlastně až těšil. A ke všemu ještě Vám po vyšetření dají napít čaje. Chvilku si popíjíte a pak můžete domů.
24. květen 2024
Následující den jsem si stanovil, že zavolám na tu kliniku a objednám se. Ten následující den jsem ale nikam nezavolal, dopřál jsem si ještě jeden den takové té svobody, bez vědomí toho očekávaného gastrateroru. A hlavně, vůbec se mi nechtělo… No, ale když se ozval opět žaludek, bylo mi jasné, že prodlužuji jenom něco, co třeba už mohlo být za mnou. Taky jsem začal mít takové ty černé myšlenky, jako že bych měl již myslet na závěť. A kolik vlastně pošlu dopisů na rozloučenou. A jak oznámím, že jako tady končím…tedy že nechci, ale to tak prostě bude, no….
25. květen 2024
Takže následující den jsem zvedl sluchátko. Na druhý pokus se mi podařilo dovolat. Zvedl to velmi příjemný „hlas“. Tak se mi ulevilo, že to nezvedl žádný protiva a sdělil jsem své iniciály a doporučení. Příjemný hlas, tedy velmi příjemný hlas mi sdělil, že jsem tedy objednán na gastroskopii (zda nosem či ústy nesdělil), dal mi termín, sdělil dále, že od půlnoci před vyšetřením nemám jíst a vlastně ani pít, a že mám přijít toho dne v jedenáct. Příjemný hlas zavěsil. No, a bylo to. Dostal jsem sám sebe do situace, z které se v podstatě nedalo uniknout. Leda tak přeobjednat, ale ne na dlouho. Datum jsem si napsal do kalendáře. Byl to den 21. červen 2024 v 11 hodin dopoledne. Mám tedy před sebou ještě 26 dnů.
31. květen 2024
Je mi hej. Žaludek už dva dny nebolí. Je to ještě za dlouho. Že bych to zrušil?
2. červen. 2024
Zase ta bolest za krkem. Vždyť si dávám pozor. Zapisuji si do seznamu další potravinu, kterou nemohu. No jo, ale je to ten banán, anebo ta polívka? Anebo ten chleba. Příště to musím sníst, až vytrávím to předchozí. No jo, to se jako takhle může? Vždyť umřu hlady, než počkám, až vytrávím. Takhle asi ne! Ještě 19 dnů. Moje žena to už ví taky. Řekla mi, že pojede do Prahy na vyšetření se mnou.
4. červen. 2024
Každý den, každý to další den, mě přiblížil ono osudné datum, tedy směrem k okamžiku vyšetření. No musím říct, že jsem z toho nadšen tedy nebyl. Ale protože žaludek stále jako pořád naléhal, včetně mého jícnu a bolesti za krkem, tak jsem byl čím dál tím víc odevzdán svému osudu a trpně si každý den říkat… za týden v tuto dobu, ještě pět dnů, ještě tři dny…
19. červen 2024
Je to pozítří. Je to dobrý, zítra ještě nikam nemusím. Manželka potvrzuje, že pojede za mnou na kliniku. Dnes ještě mohu klidně spát. Jelikož je odpoledne, tak vlastně za 48 hodin to budu mít za už sebou…
20. červen 2024
Když to bylo zítra, bál jsem se, že neusnu, ale neustále mě utěšovaly reference na oný ústav, kde spousta pacientů popsala, jaký to byl sice trochu nepříjemný, ale ne nevydržitelný zážitek. Takže jsem i spal docela dobře.
Den D, 21.červen.2024
7:38 ráno
Den D jsem zašel dokonce ještě do práce, ale již bez jídla. Žaludek naštěstí byl v klidu. Jenom jsem nevěděl, zda se mohu napít, či nikoliv. Tak jsem pil jenom pár hltů. V to ráno měla se mnou tedy jet i moje žena, protože chtěla, abych byl více v pohodě a případně mě odvezla naším autíčkem. My jsme se vydali – vozem – přes celou Prahu směrem ke klinice. Kliniku jsme viděli na mapách, zčásti to vypadá tak trochu jako betonový bunkr. No říkal jsem si, asi tam mají velké sály. Cesta byla OK, tak jsme zaparkovali u jednoho nákupního střediska a dál šli pěšky. Přešli jsme křižovatku a zamířili k betonovému bunkru.
10:02 dopoledne
Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že to má občas i nějaká okna, a dokonce vedle je i příjemný parčík. Malé dvoukřídlé otevírací dveře se otevřely a nabídly svým zejícím otvorem, abychom šli dále. Po krátké chodbě se před námi objevila i prostornější aula, s recepcí, lékárnou, s křesílky a stolečky. V recepci byly dvě recepční v bílém a okolo sedělo alespoň 10-15 lidí. Každý na něco čekal a tvářil se úplně normálně. To mě docela uklidnilo a uvítal jsem takové poklidné a příjemné prostředí. Hrála tu i televize, ale nerušila. Skoro hned jsem byl na řadě u recepce.
čas: 10:09
poznámka: jedná se jenom o odhad, jak to časově ubíhalo, nicméně vstup a výstup z kliniky jsou jasné. Stejně to zas tak důležité není.
Zde jsem u příjemné recepční obdržel informaci, že jdu na gastroskopii. Skoro mě to až překvapilo. Jo vlastně, proto jsem tady, ale proč mi to řekli, jo asi, kdybych zapomněl, proč jsem tady. Obdržel jsem dotazník, a formulář pro GDPR, a formulář komu jako mohou sdělovat údaje o mé osobě. To je zřejmě všude, takže nic neočekávaného. Pověřil jsem tedy manželku. To by bylo blbý, kdyby to měl být někdo jiný, ale určitě se tak děje často. Ale ta moje přijela se mnou a je teď tady taky se mnou. Vyplňuji dotazník. Vše jde hladce.
Pak jsem dorazil na popis obtíží. No a tady nemusím volit slova, která prohlásím, ale která napíšu. Mám tedy víc času. Takže píšu: Již dlouho mě zlobí žaludek, pálí mě občas vpravo dole, po jídle. Ne po každém. Bolest slabá. Pak také mám brzo pocit zaplněnosti žaludku. A rovněž mám problém s jícnem. Při polykání je vše v pořádku. Po jídle však hodně brkám (v klidu) a vždycky, když si brknu, a otevře se mi ten jícen, aby šel vzduch ven, tak to silně zapálí a bolest pokračuje až do druhé strany do krku zvenčí. (do svalu) Při polykání je ale vše v pořádku a nic necítím, zdůrazňuji. Doba, tři měsíce asi. Nic víc, žádné rozumy tam nepíšu.
čas: 10:39
Jdu odevzdat dotazník. Paní za pultem mě upozornila, že není heslo a adresa zmocněnce, tak se vracím zpět. Opět vracím papíry, přidávám doporučení a jdu si sednout ke stolečku. S ženou si povídáme.
čas: 11:03 doba: 0:00
Jsem v pohodě, a pak se z ničeho nic ozvalo mé jméno. Asi 5 metrů ode mě v ústí takové chodby stála tak skoro 40letá hubená, zřejmě sestra. Rozloučil jsem se se svou manželkou (to je fakt) a šel k oné dámě. Ta držela v ruce moje papíry. Obdařila mě profesionálním úsměvem a vyzvala, ať jdu s ní. Šel jsem asi tři metry a hned poté tam byly dveře. Zavřené. Vedle těchto dveří byly dva metry od nich na stejné straně také dveře, ale ty byly otevřené. Vešli jsme do takové kabinky, kdy byly dvě židličky a dvoje pantofle.
Odhad: čas: Odhad: čas: 2:00
Průvodkyně v bílém se na mě obrátila, již bez úsměvu, který náhle zmizel, a začala vydávat pokyny. Svlečte se tady do půl těla. Povolte si kalhoty. Dejte si ty gumové přezůvky. Než jsem se stačil svléknout horní část těla, se mě dotyčná zeptala: Popište mě vaše potíže. Ve stoje, metr ode mě, v malé kabince, když jsem se svlékal, koukala na mě. Tvář dotyčné byla poněkud stažená, a řekl bych že ji ty příkazy bavily. Sestra s upřeným pohledem na papírovou dokumentaci, co měla v ruce, čekala, co ji sdělím. Ukázal jsem ji, kde mě pálí, přes oblečení a ona mě skočila do řeči a povídá, prosím Vás, tam není žádný žaludek, zasyčela. Sdělil jsem jí, že mě pálí tam, kde žaludek je ale trochu doprava a dolů. Pak jsem se snažil ji popsat, že mě pálí jícen.
Odhad: čas: Odhad: čas: 3:30
Koukala na mě jak na zjevení a já cítil naprosté ochlazení, jako kdyby vstoupil do místnosti duch. Po dobu svlékání tato milá dáma na mě zcela chladně mluvila skrz anamnézu, a měl jsem dojem, že mě prostě teď nemá ráda. Že si asi vymýšlím, nebo co, moc jsem to nechápal. Ty úžasné reference o houfu vnímavých a milých sestřiček mě trochu mátly. Začal jsem se cítit hrozně. Odešla do místnosti a nechala mě v soukromí si povolit kalhoty a nazout ty gumové pantofle. Jak dáma odplula, tak se mi pak už – to dá rozum, nechtělo jít dál do sálu. Ale co jako teď tady jako, že, no, takže jsem vešel. Velký sál, různá zařízení. Lehátka.
Odhad: čas: Odhad: čas: 4:30
Dáma ala „mě nerada“ ukázala na lůžko. Tady se posaďte. Stříknu vám něco do krku, aby se znecitlivěl, a nevím co řekla, no asi kořen jazyka, fakt nevím. Povídá, budete to mít teď jako knedlík v krku a nebude moci jako polykat. Ještě moment a stříkla mi nějaký sprej do obou nosních dírek. Tady si lehněte. Lehněte si na levý bok. Já se ji ptám, kudy to budete dělat, nosem? Ona odpověděla, ano nosem. Tečka. Dále povídá, dejte to rameno tady sem. Narovnejte se. To rameno nedávejte pak dozadu. Stejně tak hlavu, tu držte rovně, aby to nebylo pak nepříjemné, ta hadice v tom krku, může pak jako dráždit.
Odhad: čas: Odhad: čas: 8:00
Když konečně skončila, povídá, chcete zakrýt? No já si řekl, proč jako? Nebudu tady přece spát, nebo co. Sdělil jsem, že ne. (Ale to jsem udělal velkou chybu…) Dáma si nachystala nějaké věci. Uchopila do ruky hadici s nějakým přístrojem a čekala přede mnou. Asi metr ode mě. Natočila se trochu stranou, aby nemusela na mě koukat. Střídavě koukala na jednu a druhou stranu. Asi na někoho čekala. Byla zcela zticha. Takhle jsme vydrželi asi pět minut. Pak někdo přišel vzadu do sálu. Něco tam říkal. Zase odešel. Opět uteklo dalších pět minut. Moji sestru přestalo bavit držet hadici a někam odkráčela.
Odhad: čas: 11:16 doba: 13:00
Vzadu v místnosti si začaly povídat nějaké dvě ženy. Povídaly si po celou dobu, co jsem měl ten knedlík v krku. Začal mi být zima. Tu jsem si uvědomil, že mi nikdo nenabídl rajský plyn. Asi jsem dostatečně nevyjádřil svůj strach z vyšetření. Stejně tak mi nikdo nenabídl utišující injekci. Nevím, zda jsem ji vlastně potřeboval a chtěl ji, protože si moc dobře pamatuji tu utišující injekci na mé kolonoskopii, kdy mě sestra probodla žílu skrz naskrz a náplň mě „vysypala“ celou do svalu.
Odhad: čas: Odhad: čas: 17:00
Moc dobře si ale také pamatuji, jak mě tady na recepci sdělili, že mi všechno řeknou, že mi nabídnou různý nadstandard, utišující prostředky, že mi vysvětlí postup vyšetření. Stejně je tomu tak na www stránkách kliniky a u nějakých referencí. Ale tady nic nebylo. Ležel jsem již tady asi dvacet minut a knedlík v krku zmizel a cítil jsem krk opět normálně. Jak si, tak ležím a začínám se klepat zimou, přišla opět ona dáma a postavila se přede mně. Odněkud slyším mužský hlas. Á říkám si, je to tady. Sestra stojí přede mnou, zatímco mužský hlas zmlkne.
Nastalo opět ticho. Dáma „nerada“ začala přešlapovat z jedné nohy na druhou. Prohlásil jsem, dnes je hezký den, že? Bylo opravdu hezky, venku. Ale tady bylo chladno. Ona odvětila, no ano… a zase bylo ticho. Trapné. Sestra přede mnou začala dělat malé prostocviky, a celou dobu se na mě nepodívala a vždycky, když se podívala na druhou stranu, tak tak, aby se mi nepodívala do oči. Tak jako všichni cestující někde ve vlaku, či v metru. Začala mi být zima. Jí to muselo být jasné. Sprej už neúčinkoval ani v krku, ani asi v nose a vše jsem opět cítil dokonale, měl jsem husí kůži, utišující prostředky nabídnuty nebyly a sám jsem si o ně říct, téhle té osobě prostě už nechtěl.
Odhad: čas: Odhad: čas: 22:00
Vzadu se ozval opět mužský hlas. Dalších pět minut si povídal s nějakou osobou. Moje sestra odkráčela k hlasu. Hlas se začal zajímat o mou osobu, tedy dokumentaci. Setra mu začala povídat o mých potížích, přičemž to interpretovala tak, že bolí mě žaludek a pálí mě z toho za krkem. Lékař docela nahlas povídá: Cože prosím vás? Nastalo ticho.
Odhad: čas: 11:30 doba: 27:00
Po dalších pěti minutách se objevila přede mnou nějaká jiná zdravotní sestra. Něco mi povídala, asi o hlavě, abych s ní pak necukal. Narovnala mi hlavu. Původní sestra zmizela. Nová sestřička, o poznání příjemnější. Chovala se jako profesionálka, to jsem ocenil. Ale deklarovaná super příjemnost a vlídnost poněkud mi poněkud chyběla i tady. No objevil se přede mnou dlouho očekávaný doktor. Mohli jsme to všichni oslavit, kdyby ta situace nebyla pro mě tak nepříjemná. Doktor byl docela silný, zavalitý. Měl v ruce papíry. Moje papíry. Tak nějak na ně koukal, a povídal si se sestrou, stojíce oba ode mě asi tři čtvrtě metru.
Když se doktor konečně objevil, nepozdravil. Vůbec ho to nenapadlo. Jestli sestra „profesionálka“ to si už nepamatuji. Postavil se přede mně zmrzlého a už všeho vnímajícího. Bylo mi to trapné, a tak jsem jako ležící spořádaně pozdravil stojícího a příchozího jako první. Asi se to má. Nevadí, že je mladší, jak já, že máme tituly oba, prostě on mě má teď v hrsti, on je ten šéf tady a doslova „nadčlověk“. Doktor pak pozdravil také. Hurá, asi mě nepřišel zabít, nebo nějak trápit…
Odhad: čas: 11:33 doba: 30:00
Bez již jakýchkoliv utišujících prostředků a obligátně mi v mém stavu, jak ležím, u přístrojů tento mnohý doktor spíše sdělil: Tak povídejte……. Co na to říct. Stačily mu obligátně tři věty.
Pak jsem si všimnul další, pro mě docela stresující změny. Pro doktora jsem jako bytost přestal existovat. Od této chvíle jej už zajímalo jenom moje tělo. Žádný pohovor, žádné vysvětlování, žádná účast. Žádné uklidňující věty. Prostě nic. Jako myslící a mnohé cítící bytost jsem pro něj prostě nebyl. Doktor a sestra si povídali spolu o něčem, co nesouviselo se mnou. Cítil jsem se opět sám, uprostřed něčeho, co je mi cizí a nevlídné. Co mi chce působit nepřítomnosti a možná i bolest. Bez podpory. Vydán všanc na milost a nemilost někomu, ke komu jsem přišel s důvěrou.
Cítil jsem tu nemožnost se vzepřít a říct jim, buďte vlídnější, buďte účastni, buďte se mnou. Povídejte si se mnou, něco mi řekněte. Na uklidnění. Jsem chlap, a přesto účast potřebuji, přece. Ano, mám takový ten strach, co bude, zda to vydržím, zda nebudu šílet bolestí. Také si říkám, vydrželi to ostatní, vydržely to ženy, dívky, tak se tady nemůžeš nějak „projevovat“. Prostě to vydrž a basta. Ale samozřejmě jsem si netroufal cokoliv namítat, jednak proto, že bych se ztrapňoval a ponižoval, a jednak bych si stejně nepomoh. Je to totiž v lidech, být alespoň trochu empatický, či nikoliv. Těžko můžeš někomu říct. Buď empatický!
Lékař si se sestrou něco řešili, zatímco já čekal na TEN OKAMŽIK. Lékař mě chytil za ruku. Měl jsem dojem, že mě chce uklidnit, ale nebylo tomu tak. Doktor si totiž všiml mého tetování na předloktí, z obou stran si ruku prohlédl, aniž by na mě pohlédl, či promluvil. Nakonec promluvil, ale opět na sestru, ne na mě, nezeptal se, o čem to je. A tak. Přidal hned historku o tom, jako jedna jeho pacientka, či pacient měl rovněž tetování na ruce, byl tam nějaký nápis. A lékař se smál tomu, jak pacient neuměl vysvětlit, o čem ten nápis je.
Došlo mi, že prostě jsem v jejich moci, a proto jsem nula. Taková nula, na kterou nemá význam se, jakkoliv obracet. Jsem jenom kus masa. Takové to tělo bez duše. Možná, že kdybych byl hezká slečna, či dáma, bych projevoval viditelně strach, že by se nade mnou smilovali a snad by se i usmáli a sdělili něco o výkonu. Myslím si, že si lékaři ve své velkomyslnosti, tedy mnozí lékaři myslí, jak jsou báječní, jak jejich charisma ohromuje všechny ostatní a všichni jsou z něho paf. Zdání klame, to si myslí jenom díky svému pracovnímu okolí, které jej okázale uctívá, nikoliv však v duši. Jak jinak přece.
Odhad: čas: Odhad: čas: 33:00
Tak se na to podíváme, povídá lékař. Sestra – slovy – jedna přítomná profesionální, ale ne super milá a vlídná sestra mě chytila za hlavu. Pořád jsem čekal na ten houf milých a suprových sestřiček a ony nikde. Doktor vzal hadici se sondou do ruky, přistoupil ke mně, zůstal ve stoje, jeho ruce se blížily ke mně. Sestra ještě pevněji držela mou hlavu. No a pak to přišlo. TEN OKAMŽIK.
Ještě jsem uviděl, jak má lékař na zařízení, které hodlá do mě nasoukat chuchvalec gelu, či masti. Prostě to bylo takovéto mazadlo, aby to lépe ve mně klouzalo. Ještě jsem si stačil říct, že na www stránkách to mají jako nějaký bod. Samostatný bod. Předtím tam byl bod – odpěnění. To se jenom napijete něčeho, co způsobí, že se v žaludku netvoří bublinky – pěna. Tak tenhle bod číslo dva se také nekonal. Nic mě nepodali. Takže podle bodu postupovat se nebude. No asi to nebylo nutné. Nicméně na stránkách to je.
Další bod – ochranný gel. Sestra „prostná“ mě před půl hodinou stříkla několik málo kapek do nosu. Moc toho nebylo. Tak to byl ten ochranný gel? Následující popisovaný bod číslo 4 se zřejmě také nekonal. Podle postupu mělo jí o lokální znecitlivění. Stříkačkou do nosu. Stříkačkou? Nic takového se opět nestalo. Žádná stříkačka a žádné znecitlivění. Bože… Já tady ležím, půl hodiny po ulehnutí, nikdo se se mnou nebaví, už mě to tady …, raději napíšu – prostě vůbec nebaví. Jednu věc jsem si ale slíbil. Pak se podívám na výpis ze zdravotních úkonů a podívám, se, co všechno jako dělali a co mě podali. Podle té jejich předlohy z vyšetření. Myslím, že se budu divit.
Tak TEN OKAMŽIK JE TADY…………… Byl jsem připraven na ten „nepříjemný tlak“ jak popisují na svých www stránkách…
Nevím, zda mě držel i ten lékař. Ale on tak nějak ve stoje se nahnul a přiložil mi ruku se sondou a hadičkou k nosu. Vnikl dovnitř, narazil zřejmě na nosní přepážku, té se tak nějak vyhnul. Pak zatlačil. Bylo to, jako když mě někdo do nosu strčí šroubovák, nebo páčidlo. Doktor zcela profesionálně a nekompromisně prostrčil skrz můj nos zařízení a posunoval ho dál. Mě v tu chvíli vyskočily za očima hvězdičky. Dost to bolelo. Hadička – páčidlo mě hodně silně tlačilo v nose. Připadal jsem si jako ty dveře, co zloděj do nich strčí páčidlo a páčí, až se panty zvednou nebo utrhnou.
Tak nějak mi to připadalo. Do očí mě vyhrkly slzy. Sestra povídá, prosím vás nesnažte se tu hlavu tlačit dozadu, hodně velkou silou vás musím držet, podívejte se, jak mě bělají klouby z toho, nebo řekla něco podobného. No to asi nešlo, se podívat, že… Nicméně já měl jiné starosti. Položil jsem ruku na sestřinu ruku, co mi držela hlavu. Potřeboval jsem alespoň na chvíli nějaký jiný dotek. Dotek se následně dostavil – v sestřenice ruce, která uchopila mou ruku, odsunula ji stranou a položila ji na můj bok. Sestře jsem sdělil, že to dost bolí. Sestra na to nic. Když se mě konečně zbavila, poodstoupila o krok dál. Bylo to od ní moc milé, takové lidské.
Odhad: čas: 11:37 doba: 34:30
Moje hlava kupodivu zůstala na místě. Asi nebylo třeba ji tlačit, aby zůstala na tom samém místě. To tak nějak nemohu posoudit. Je to asi jako s tím psem, když je na řemínku, tak tahá, když není na řemínku, je v klidu. Asi tak nějak. Lékař mezitím dorazil k mému postiženému jícnu. Přesněji k jeho počátku. Je tam takový horní svěrač. Bolelo mě to pořád, ale tak nějak uslzený jsem si již zvyknul. Páčidlo v nose, a teď se snaží dost skrz počátek jícnu dolů. Vůbec se mu to nedařilo. Asi 10× mě vyzvali, ať polknu. Hodně polknu. Tedy otevřu jim tu dírku dolů. Aby tamtudy mohli dál.
Ale můj poleptaný jícen vzdoroval. Poleptaný proto, že tohle mi lékař právě sdělil. Máte to tam docela poleptané. Lékař několikrát vyjádřil údiv, že to nejde skrz. Vyjádřil se i v tom smyslu, že to není normální a že tohle ještě neviděl. Nemohu říct přesně. Ale moc mě to nepotěšilo. Bod pátý www stránky – nepříjemný tlak v nose alias „Páčidlo v nose“, které se různě naklánělo, podle toho, jak se nakláněl i lékař, mi poněkud nedovolilo nějaké hlubší úvahy a vnímání.
Odhad: čas: Odhad: čas: 37:00
Konečně. Konečně se podařilo jít skrz a šupem dolů. Vydechl jsem a zcela se uvolnil. Snažil jsem se dělat, že to nic není, a tedy dělal, že v nose nic nemám. Prohlídka žaludku byla v pohodě. Tam jsem nic necítil. Podle řeči lékaře z ničeho již překvapený nebyl, ale co povídal, mi vůbec nic neříkalo. Vzpomněl jsem si na www stránky, kde psali, že pacient může vidět průběh vyšetření. Tak opět nevím, ledaže by mi dali na stoličku pod doktorovy nohy monitor. Prohlídka žaludku trvala asi 3 minuty. Pak si vzali vzorek. Do hadičky se nasunul nějaký drátek a ten nasunuli až do konce a provedli zřejmě biopsii. Vůbec jsem ji necítil. To bylo profi. Pak se začali stahovat. U horní části jícnu lékař se opět pozdržel a opět koukal na jícen. To se vydržet dalo. Pak sestra sdělila, že je konec a že jedeme ven. Skutečně lékař vytáhl postupně celé zařízení i z nosu a nebylo to ani nepříjemné. Naopak, příjemné, s vědomím konce. Takže až příště půjdu na gastroskopii, řeknu jim, že si dám jenom to vytahování a prohlížení. Tam je to opravdu jenom lehce nepříjemné, protože máte něco v nose a v krku. Žaludek cítit není.
Odhad: čas: Odhad: čas: 45:00
No, lékař vyndal hadici z krku a nosu, podal to sestře a…. odešel. Prostě jen tak. Zmizel. Neřekl nic, neřekl na shledanou, neřekl nic po vyšetření, neřekl, co máte a nemáte, prostě … odešel. Lékař přišel, lékař odešel. Lékař se zjevil, lékař viděl, konal, lékař zmizel. Vzpomněl jsem si na růžovou zahradu. Chtěl jsem odtamtud takového lékaře, a chtěl jsem takové sestry. Až se vrátím, asi se stavím za scénáristkou, kde ty lékaře viděla. Příště půjdu tam. Budou se na mě dívat a budou se mnou i mluvit a budu je i zajímat. Jako člověk. Píšu si pomyslně do zápisníku. Stavit se za scénáristkou!
No nic, vraťme se na lůžko. Na polikliniku. Do sálu. K sestře. Čekám na ten čaj, co dávají napít pacientům po gastroskopii, tak jak je psáno asi 5× v referencích. Ne, obrat k lepšímu se nekonal. Žádný čaj. Teď stojí u mě sestra č. 2. Ta méně nemilá sestra mi dala do ruky buničinu a sdělila, ať smrkám raději tou dírkou v nose dovnitř. Koukám ji na ruce. Žádný pohárek s čajem v nich opravdu neměla.
Taky sdělila, že je konec a dostanu pak v recepci zprávu. A ať se objednám. U toho doktora. Na kontrolu. Uslzený a lehce ztrápený sedím na lůžku. Objevila se náhle sestra původní „lady prostná a nerada“ a sdělila. No tak vidíte a máte to za sebou… Vůbec jsem se ji o tyhle rádoby účastné řeči neprosil. Myslím si, že na tohle neměla nejmenší právo. Připadal jsem si jako stařeček v LDN, který se sotva plouží, prodělal si nějakou prohlídku a pracovnice nemohoucímu velkodušně právě sdělila to stejné.
Odhad: čas: 11:51 doba: 48:00
Odcházím do šatny. Jsem konečně oblečen. V okamžiku, kdy otevírám dveře z šatny, někdo jiný vzadu asi v jiné vyšetřovně bolestně vykřikl. Nějaká žena. Sestry se otočily tím směrem, ale to bylo od nich všechno, dál je to nezajímalo. Rovněž si všímám, že dveře na chodbu, ty dveře číslo dvě, jsou stále otevřené, a že tyto dveře vedou přímo do sálu, kde jsem byl. Takže po celou dobu výkonu jsou tam dveře dokořán? Nemohu říct. V aule všechno slyší? Mám se stydět? Slyšeli něco ostatní? Raději svedu myšlenky jinam.
Odhad: čas: Odhad: čas: 50:00
Vracím se k manželce. Asi tak na pět minut si sedám. Odpočívám. Manželka mě hladí. Teď jsem to pochopil celé. Ano jsou tady na vás milí, tady v ústavu. Ale ty milé lidi si musíte přivést s sebou. A jednoho takového naštěstí s sebou mám.
V křesle sedí nějaký mládenec, má knír a pojídá tyčinku, tak ten asi na gastro ani kolonoskopii nejde. V poklidu si čte. Volají ho. On se vrátí asi za deset minut a usmívá se. Chápu, to on potkal ten houf milých zdravotních sester, a vše vysvětlujících lékařů. Když odchází s viditelně dobrou náladou, zastaví se u výstupních dveří, otočí se a vrátí se těch 6 metrů zpět, a houkne na milé dámy v recepci, na shledanou, a pak konečně zmizí. Tenhle pán zřejmě bude psát na tuhletu kliniku dozajista kladné reference. Asi také proto, že nejspíš žádný nález neměl, jinak by se tak neusmíval, ledaže by slyšel nás, jak mě skrz otevřené dveře vyšetřovali, protože byl nejblíž…
Odhad: čas: 12:18 doba: 1:15:00
Zvedám se. Jdu si pro zprávu k recepci. Sedám si a čtu. Rozumím jenom polovině slov. Musím za tou scénáristkou, ať mi pošle doktora, který mi něco řekne. Vracím se k recepci. Objednávám se na další kontrolu. K tomu lékaři. Za tři týdny. To už budu znát i výsledky.
Na protokolu je, že nesmím pít kávu. Tak jdu k jejich jedinému supermodernímu prodejnímu automatu v hale. Automat nabízí jenom tu kávu. Malý kelímek i za 15 Kč. Čaj nikde není. To jsou paradoxy. Možná tu mají nějakou tajnou kameru a pozorují zmatené pacienty, hledající tlačítko s čajem. Smějí se pak pacientům, co si chtějí koupit ten čaj. To by nevymyslel ani Dejdar.
Do haly přichází sestra č. 2. Ta méně nemilá. Dává mi předpis. Sděluje, jak mám brát léky první týden. Dávkování je v rozporu s tím, co je na předpise. Sestra mi sděluje, že to nebude měnit, aby v lékárně je to nemátlo. Zda si pamatuji, co mi řekla. Řekl jsem, že si to pamatuji, v naději, že na protokolu, to je napsané. Nebylo. Ten druhý lék nebyl popsán v dávkování, jak první týden, vůbec. Říkám ji, že v lékárně tady to snad mají, ne? To, co mi odpověděla ta sestra, mi vyrazilo dech. Ona povídá, no to je Vaše věc, kam půjdete do lékárny, ale doktor s touhletou jako moc nesouhlasí!! To, že mají nějaké ne-vztahy mezi klinikou a lékárnou mi docela ušlo. To na stránkách nemají. Ani jako bod 7 – po vyšetření. Tak se nedivte, že mě to překvapilo. Jejich starosti na mou hlavu.
Na just jsem šel si koupit léky do lékárny. Druhý lék tam ale neměli, zrovna prý došel. To jsem taky nepobral. Klinika, která se zabývá gastroskopií a léčbou trávicího ústrojí, je s lékárnou v budově a oni ty léky nemají… Skoro jako v socialismu. Lékárnici jsem sdělil, že lékař si nepřeje, abych u nich nakupoval. Neřekl jsem který, pamětliv, že kdyby došlo na soudy, všichni všechno zapřou. Viděl jsem ale, že lékárnice se z toho na čele orosila.
Odhad: čas: Odhad: čas: 1:25:00
Konečně jsme na odchodu. Držíme se se ženou za ruku. Při odchodu si všimnu, jak se objeví sestra „nerada“ a zahlásí jméno. Zvedne se asi 60- letá paní a přichází k ní. Té paní je mi líto už teď, sestra se totiž profesionálně usměje a pozve se zbytkem zamrzlého úsměvu paní dál.
P.S. Tu lékárnu mít rád také nebudu. Moje žena se nabídla, že vyzvedne v lékárně u obchodního střediska můj druhý lék, zatímco já šel k platebnímu automatu. Vybrat si hotové peníze. No a manželka, když platila, si nevšimla, že ji vypadla pětistovka. Byla totiž přehnutá, aby se vešla do její malé kapsičky. Takže zážitek máme oba. Já s bolavým nosem, bolavým hrdlem a bolavou duší a moje paní je bez pětistovky. Peníze z automatu, peníze na podlahu. Peníze sem, peníze tam. Lékař přišel, lékař odešel. Lékař se zjevil, lékař zmizel. Sestře jsem fuk, fuk je mi klinika. Pacient přišel, pacient strpěl, pacient odešel, pacient se již nevrátil……
A závidím lidem, kteří s tím nemají problém, tak jak v diskusi jistě napíšou. Ale myslím si, že je to prostě jednou tak, podruhé tak, prostě jednou blbý, podruhé ok, jednou jen nepříjemné, jindy se člověk trápí. Různí lidé, různí pacienti, různé kliniky. Ale můj za článek stál…
Ke zdravotnímu stavu: Pokud možné, buďme střídmí, protože to je ta největší léčba, co pro žaludek existuje. Spousta věcí se zklidní, i když ne nadobro. A holt, musí se změnit stravovací režim a vlastně i způsob života. A léky brát především, jako doplněk, pokud již nejsou škody nenapravitelné. A samozřejmě poslouchat a dodržovat léčebný režim, který lékař předepsal.
