Článek
Byli jsme tři. Já-coby čert, velebný Mikuláš a anděl. Trojice studentů, toužících si přivydělat. Jenže… Jaký má být čert? Rohatý a chlupatý. Růžky a ocas dodal kamarád, zajišťující kostýmy, neb „Mikulášská“ se u nich v rodině dědila. Leč-kožich pro čerta neměl. „Pche, jest rok 1999,“ prohlásil jsem, „A tudíž není důvod, proč by i čert nemohl jít s dobou. Nepůjčí mi-li máti svůj norkový kožich-poradím si jinak, moderně a stylově!“ Matka mi samozřejmě kožich nepůjčila. Ovšem nadšení a mládí k improvizaci svádí! Jsme v zemi, kde žijí-metaláci! Tudíž, proč by čert nemohl mít namísto kožichu pořádnou koženou rockerskou bundu, zvanou křivák? „Supééér, to je vončo. Teď to chce ještě „koně“ a kdybys měl háro, co háro, pořádnou máňu, tak by to stálo za to!“ vypískl s nadšením anděl, takto spolužačka Marika, rodačka z Oščadnice. „Koně - a na co?“ dodal jsem nechápavě. „Nemyslím koně jako to zvíře,“ zvedla oči v sloup dívka. „Myslím takový ty špičatý metalácký křusky… Aha. Tak to nemůžu sloužit. Háro si fakt nenechám narůst. Nikdo nechce, aby sis nechal narůst háro, stačila by paruka…Paruku beru,“ zvolal jsem Tudíž tě, milá Mariko, neboť věřím v tvé schopnosti pověřuji tímto náročným úkolem – nějakou paruku sežeň!“ Sehnala. „Yup, tak teď vypadám fakt hardkórově,“ konstatoval jsem spokojeně, když jsem si háro, za které by se nestyděl ani sám Ozzy, nasadil. „Škoda, že nemám ty koně…a - jéje - co koně! Řetěz nemám!
Ale podnikavá Marika sehnala obé, nejen boty ale i řetěz, původem od spolužáka angažujícího se v „uličním hnutí.“ „Háro mám, boty mám, řetěz mám, křivák mám, rohy mám aj ocas… Já fakt vypadám jako čert!“ radoval jsem se. „Akorát knihu hříchů nemám… Co si pamatuju, tak si na maturiťáku vydražil třídnici, ne?“ řekla Marika. „To sice vydražil, ale to by fungovalo jenom, pokud bychom dělali mikulášskou jen v naší třídě, což nebudeme… Ale počkej mám GENIÁLNÍ nápad!“ Od sousedovic dětí jsem si půjčil maketu mobilního telefonu, neb reálné přístroje tehdy stály ještě nemalé jmění. „Tohle je lepší než kniha a eště je červenej a bliká!“, neskrýval jsem nadšení. „Budu ten nejvíc kůůůl čert v Praze, co v Praze, v republice! Eště metlu,“ ucedil mezi fousy „Mikuláš“ tedy spolužák Robert, zvaný ovšem familiárně Bob. „Nemám, ale bicí nástroj jako bicí nástroj, myslím, že vařečka bude stačit. Tak to jo,“ zabručel Bob, budeme mít čerta v křiváku, s mobilem a vařečkou-ovšem pytel doufám modernizovat nebudeš! Pánové, píplo to z rohu pokoje, kde stálo zrcadlo „pojďte mi uvázat křidélka“ usmála se svůdně Marika. Málem jsme se poprali o to, kdo ji uváže kličku pod ňadry-neb ač poněkud silnější v bocích, byl to anděl jako od Rubense. „Dámo a pane,“ konstatoval jsem, „jestli nevyděláme aspoň pět tisíc… Vždyť jsme v Praze… Právě,“ broukl Bob, „V Praze, kde je přebytek Mikulášů, Andělů i Čertů na metr čtvereční! Nesýčkuj,“ napomenul jsem jej. Vzali jsme se svorně pod paží a vykročili symbolicky pravou nohou do víru velkoměsta.
Kolemjdoucí se otáčeli a smáli, z nebe se snášel hebký sníh a panovala ta pravá mikulášská nálada. „Hm, máme Rubensovského anděla, mobila a lidi nic. Tos jako myslel, že se na nás hned vrhnou zájemci, jo? Koukni na tu konkurenci“ zavrčel Bob – tedy Mikuláš. Než jsem stačil něco odvětit někdo mě zatahal za bundu. Otočil jsem se a tam stál kluk – bloňdatý, modrooký, úplný andělíček. Překvapeně jsem zamrkal, zdali se mi jen nezdá, ale kdepak, byl skutečný. „Mulisi Mulisi, čeho si žádáš duše smrtelná? Čerte, já chci do pytle!“ poručil si. „Dobrá duše smrtelná, když jest to tvé přání“ – zadeklamoval jsem - a strčil mu pytel na hlavu. Jůů, to je super“ zapištěl. „Mamííí, tatííí, babíí,dědóó heleďte, já sem v pytli! „Počkej, počkej, ani Peklo není zdarma, koukej navalit dvacku!“ Klučina odběhl a za chvíli se vrátil s požadovanou mincí. „Na, tu máš čerte dvaciáš… a já chci ještě jednou do pytle!“ Rád jsem mu vyhověl. „To mi budou klucííí závidět“ liboval si. „Budou, mladej, ale dostanu zase dvacku!“ „No Problem“ zahuhlal po anglicku a odběhl kamsi do davu. Zavrtěl jsem hlavou. „Tomu se to nějak líbí, neangažujeme ho na přes rok jako andělíčka pomocníčka?“ dodal jsem směrem ke zbytku mikulášské partičky. Napotřetí ovšem „andělíčka“ následovala i půvabná – rovněž plavovlasá a kudrnatá maminka. „Gabrieli“ řekla tónem, jak to umí jen nekompromisní matky, žádný potřetí do pytle dneska nebude! A jestli se nezlepšíš ve škole, tak zažiješ, co to je peklo na zemi!!! To si piš!“ „Andělíček Gabriel“ nám zamával a pak rozverně vypláznul jazyk. „Hm, vypadá jak andílek, ale asi to bude pěkný kvítko z čertovy zahrádky“ zabručel jsem pod bíbra. „A ještě se jmenuje Gabriel…jestli tohle není nějaký znamení zhůry. A hele – náš rubensovskej anděl z Oščadnice má přímo nebeskej úspěch.“ Štouchnul jsem do Mikuláše. Půvabná usměvavá Marika, ve zlatých šatech a se zlatými křídly, sklízela jednu skupinovou i individuální fotku za druhou a přispěla k růstu našeho společného „mikulášského“ konta. Je nutno vzít v úvahu, že to byla doba před mobilová, kdy nikdo nenosil v kapse neustále výkonný digitální fotoaparát, fotilo se postaru, na ne zrovna levný film, hlavně proto by lidé měli hezkou památku, ne jak dnes, kdy je fotka devalvována a fotí se neustále a cokoliv. Dokonce se do záběru-jistě ne náhodou-opět připletl i „andělíček Gabriel“, avšak vzápětí byl odtažen poněkud nasupenou maminkou. „Některým ženám to sluší, když se zlobí“ pomyslel jsem si. Lidé byli nadšení, a zvláště je pobavil můj mobil. „Hele, v Pekle modernizujou“ smáli se.
Za Týnským chrámem, v uličce u Ungeltu jsme potkali spolužáka z „uličního hnutí“. „Kde máš řetěz?“ zaburácel. „Vida, úplně jsem na něj zapomněl asi v pytli. V pytli“ ucedil pohrdavě, „Řetěz patří na čerta“ a než jsem stačil cokoliv namítnout, hezky mne do něj omotal, až jsem se málem nemohl nadechnou. „Tááák, a teď moji milou hezky šoupněte do pytle a dejte ji metlou!“ poručil si velkopansky. „No jo, ale my nemáme metlu akorát vařečku. Tak vařečkou!“ Rád jsem mu toto přání splnil a sympatickou, chichotající se slečnu lehce třepnul po pěkně tvarovaných zadních lících. Spolužák to ocenil celou stovkou do rozpočtu a dodal, že pokud se nám řetěz hodí, nechť si ho necháme, neb on má doma zásobu.
Kousek od Týna se k nám připletl jeden pán, evidentně už v lehce „ovíněném stavu“. „Vašnostové, mohli byste dát do pytle moji ženu?“ pravil a postrčil lehce se pýřící dámu v širokém klobouku, s výraznou rudou rtěnkou, oděnou v leopardím kabátu, pod nímž se rýsovala stepilá postava – zkrátka krásku v nejlepších letech. Do nosu mne udeřila jemná vůně citrusů a exotického koření. Hezký parfém, pomyslel jsem si, paní má vkus. „A prosil bych i našupat, bo si to zaslouží! A vy ne, třeba za to bumbání ?“ dodala emancipovaně andělice. Chlapík se zarazil…„Éééé to je blbýýý nééé? No mládeži, tady máte padíka, nebo ať nežeru stováka a prosím!“ Lehce jsem plácnul pýřící se dámu vařečkou po kabátu a když jsem ji nasazoval na hlavu pytel, náhle uviděl, že se ji v očích něco blýsklo, jako by čertovské plamínky… „Jůůů, to bylo divný“… konstatoval jsem udiveně, když se nerovný pár vzdálil. „Divnej si ty“ zabručel Mikuláš „Takovéto paničky mnohdy touží po „zajíčcích“. „Ale fuj“ konstatovala nespokojeně andělice, snad bys nechtěl, aby si začal s nějakou to… „no starou“… „Starou? Dyť je ji tak tři a třicet a vůbec-mě je to fuk.“ zabručel Bob aka Mikuláš. „Já mám Milunu, nemusím koukat po paničkách takových…Jakejch?“ zeptala se kousavě Marika. „Nooo, ééé, vdanejch? Ahááá a kde máš teda teď Milunu“ ucedila mezi zuby Marika, „Nedělá ti náááhodou Bobane anděla jinde? Je v Ústí“ zahuhlalo to velice naštvaně zpoza vousů a atmosféra začala houstnout.Bylo na čase zasáhnout.
„Jůůů, koukejte!“ Náhle jsme byli mezi mnoha desítkami Mikulášů, čertů a andělů… „Nemám rád davy“ zabručel Bob… Já taky ne“, řekl jsem. Usmívejte se přátelé“
ucedil mezi zuby Mikuláš… Kolik nám to hodilo - zatím? Čtyři stováky…co chceš, když za jednu fotku či pytel nebo ránu vařečkou účtujem jen dvacku a kdyby nám nedal kilo Muštělák, byl by to mizerný lov. „Ňákej zkroušenej, né?“ řekla Marika směrem k Bobovi, jako by zapomněla na své kousavé připomínky. „Zkroušenej“… zabručel Bob, Padají mi fousy…“ Zamířili jsme ze Staroměstského náměstí přes Můstek na Václavské náměstí.
„A sakra budou ASI potíže… Neotáčejte se… Co to říkám, neotáčejte se…“ Vzdálivší se z přeplněného „Václaváku“ do Jindřišské vzbudili jsme nežádoucí pozornost partičky „z uličního hnutí“. Rozverní a rozdovádění, na první pohled ostří hoši trousili kousavé poznámky, zvláště na adresu našeho anděla, ale i mne, coby čerta. Věru nepříjemná situace! „Hm, že bychom se jich zeptali, jestli neznaj Muštěláka? To bych nedoporučoval“ mumlal Bob… „Vousy mi padají, vydělali jsme prdlačku a teď budeme možná i biti. Ale nebudeme“ řekl jsem a sáhl do pytle pro jabka – odvážnému štěstí přeje – a vydal jsem se provokujícím vstříct, byť mi zpoza paruky stékaly i přes chladné počasí čůrky potu. „Kluci, tady máte každej jabko – a dejte nám spánem bohem, ju?“ Dodnes mám před očima jejich překvapené výrazy – a jeden – ten co vypadal nejnebezpečněji, možná jejich vůdce – dokonce začal lehce natahovat dodávaje „Sem byl v životě takovej parchant a dostal leda uhlí a přes hubu.“
Nebezpečí bylo zažehnáno, ale asi za deset minut nadávajícímu Mikuláši spadly fousy a bylo po nadílce. Hm, čtyři kila, no čekal jsem víc, ale stálo to za to… já bych za rok šel zas. Já taky“ zavrněla Marika… „Pokud seženu lepší lepidlo, proč ne… fousy jedny zatracený“ dodal Mikuláš…. Vydali jsme se na tramvaj k jindřišské věži, a tam se rozloučili. Marika se přitulila k Bobovi a polibkem mu setřela poslední zbytky lepu. Bylo jasné, že tady něco končí a něco začíná. A tak na padající bradě Mikulášově skončil poněkud rychle nejen jeho vztah s Milunou ale i tento první a poslední den, kdy jsem byl pekelným pekelníkem… Stál jsem plný dojmů, na sobě čertovskou masku a zíral před sebe, čekaje na tramvaj. Připadal jsem si osamělý a opuštěný, nebudu přece zapírat, že jsem si na Mariku myslel, nu ale Bob měl větší štěstí! „Budiž mu to přáno“, pomyslil jsem si. Najednou se mého ramene někdo lehce dotknul a k chřípí se zavanula nezaměnitelná vůně exotického parfému. Otočil jsem se a spatřil krásnou dámskou siluetu, a rudé rty pod širokým kloboukem. „Tak jsem vás přece jen našla“ řekla ona dáma krásným altem. Sáhla do záňadří a vytáhla pěstěnou rukou elegantní navštívenku, kterou mi, stále poněkud zkoprnělému podala. „Jmenuji se Anna a jsem často sama… Číslo máte“ klepla prstem s rudým nehtem na kartičku a než jsem se stačil nadát-otočila se na podpatku a zmizela -inu jako duch… Přivoněl jsem ke kartičce. Voněla po citrusech… Podíval jsem se na oblohu. „Díky Mikuláši“ zašeptal jsem a schoval navštívenku opatrně do peněženky. Však se bude brzy hodit…
KONEC
Mikuláš ninety nine
