Článek
Mám kamarádku. Říkejme ji třeba Kateřina. Vyprávěla mi neuvěřitelný příběh, který se ji nedávno opravdu stal.
Když byla Kateřina ještě malou Kačenkou měla oblíbenou knížku. Velkou a s barevnými obrázky. Kačenka byla bystré dítě a naučila se číst ještě před nástupem do první třídy. A protože ji doma učili, že člověk si má svých věcí vážit, a knížek zvláště, tak si Kačenka roztomilým dětským písmem podepsala všechny své knížky. I tu nejoblíbenější. Jednoho dne nařídili dětem ve škole, aby donesly na vyučování své oblíbené knížky. A tak milá malá Kačenka vzala i tu knížku nejmilovanější, podepsanou. Protože byl podzim, září, padalo ze stromů listí. Kačenka jeden z listů – byl to velký krásný javorový list, s pořádnými žilkami, přesně takový, jaký teď hledá táta pro synka v reklamě jednoho telefonního operátora, sebrala. Ve třídě jej pořádně osušila a vložila mezi bílý list papíru, na který si namalovala svou osobní značku a radovala se jakou má hezkou záložku a schovala papír s listem do knížky. Spolužákům se knížka s veselými ilustracemi velice líbila a když byla Kačenka vyvolaná, aby o ní přednesla referát dostala za něj zaslouženou jedničku. Měla moc velkou radost. Takovou, že z radosti na knížku zapomněla, což zjistila až doma. Nevadí, však si ji vezmu zítra, pomyslila si. Ale ouha. Knížka v lavici nebyla. Ani nikde jinde ve třídě. Neviděla ji ani paní učitelka, ani spolužáci, ani paní vychovatelka, uklízečka. Prostě zmizela. Kačenka byla velice smutná, protože měla knížku moc ráda… I nějakou tu slzičku pro ni uronila. Avšak tak to v životě chodí. I o věci, které máme rádi, můžeme náhle přijít. Přesto Kačenka na svoji ztracenou knížku nikdy nezapomněla.
Uplynulo dlouhých čtyřicet let. Z malé Kačenky byla dávno paní Kateřina. A na paní Kateřinu najednou padla podzimní nostalgie a zatoužila po tom přečíst si svou oblíbenou knížku, kterou jako malá holčička tak milovala a která se ji tak nenadále ztratila. Nešlo o nijak vzácný titul, spíš, protože to byla knížka pro děti, bylo těžké sehnat ji ve slušném stavu. Ale protože paní Kateřina žije ve velkém městě, nakonec se ji povedlo žádanou knížku najít v jednom antikvariátu – ve stavu více než slušném… Kateřina si knížku v obchodě prohlížela s jemně zavlhlýma očima, padlo na ni dojetí. Antikvář si toho všimnul a brouknul: „Jen berte madam, tahle mi tu leží už dobré dva roky, ale nikdo ji nechce, i když je zachovalá, to víte, dneska se čtou jiné věci, nebo se nikomu nechce zaplatit 600, když tu samou může mít za padesátku. Nevadí, já ji beru,“ řekla paní Kateřina, zaplatila a odnesla si knihu domů. Uvařila si kávu, posadila se do křesla a otevřela starou, ale zachovalou knihu. A najednou strnula… Uprostřed knížky byl bílý, jen trochu zažloutlý papír, přeložený napůl. S třesoucíma rukama jej otevřela – a – uvnitř byl suchý javorový list a na papíru byla nezaměnitelná značka. Na zadní předsádce uviděla nedostatečně vygumované jméno, které ji bylo tak důvěrně známé. Kač.., to -enka si už domyslela. Nebylo pochyb. Její v dětství ztracená milovaná knížka se k ní vrátila. Jen ji to trvalo dlouhatánských čtyřicet let… S láskou ji uložila do knihovny a pomyslila si, že jsou věci mezi nebem a zemí…
Na základě skutečné události. Jméno hlavní postavy bylo změněno.
