Článek
Má prvá, tudíž památeční výprava, byla zrealizována ve februári, tj. únoru 1886 na popud ctihodného baroneta Ambrože Velena z Kucmudlu. Ten byl při své procházce, během dovolené, za účelem zotavení z nervové nemoci, překvapen tím, že na něj vyskočil na nivní louce mrož s parožím. Baronet byl tím velmi vyděšen a utrpěl mírný šok, čímž se jeho zdravotní stav vpravdě nezlepšil. Žel, neměl sebou tehdy slouhu s fotoaparátem, ba neměl sebou nikoho, ač pán, neboť se těšil, že se za pomocí dostavníku dostaví na dostaveníčko s jistou mladou dámou. Leč, místo toho upadl do bláta, těžce sobě šatu svého znečistil, a navíc byl vyděšen setkáním nenadálým, kdy proti němu stálo zvíře, jaké nikdy neviděl, dle jeho slov větší než hovado pitomé, tj. o velikosti dvou až tří volů, s lysou hlavou, velkými zuby, mohutným vousem a nadto – parožím, že nejeden jelen by se styděti musel, maje paroží menší.
Zvíře se pohybovalo přískoky, ne nepodobné píďalce, přičemž zem se otřásala a dělalo „HU, HU, HU!“ Baronet zvedl na obranu svou hůlku svoji, vyzbrojenou ostrým hrotem ale sotva udělal výpad proti tvoru onomu, ten zařval mocným hlasem „HU HU HU HU!“ a baronet Ambrož Velen již na nic nečekal a vzal nohy na ramena, by spasil tělo své i duši svou.
Poté, co se svěřil s tím, co prožil horalům, ti mu potvrdili, že s mroži parohatými mají zkušenosti neblahé, neb tito horší, nežli vlci jsou, ovce jim loví a stáda decimují. Jsou nesmírně žraví, draví, a v malém okamžiku, stali se zde vládci těchto krásných nivních luk, kdy ale – nemaje zde přirozených nepřátel, všechno sežrali, včetně vlků a medvědů. Vznešený pán, gróf Guylja Kakónyi, majitel několika dědin místních, snažil se tyto potvory odněkud přilezlé najítí a vystopovati, nepovedlo se mu to. Místní učitel a písmák, Ján Ošík, dospěl k názoru, že „mrožové parohatí“ lezou sem skrze skryté průrvy zemské, zamrzlé, jakýsi labyrint jeskynní, který jim umožňuje z Grónska i odjinud, proplavat a vylézti až zde na vrcholy Malokarpatské. Tomu však oponoval silák Adrian Fibinger, lovčí a vůdce horský, který jest přesvědčen, že teorie Jána Ošíka jest veskrze mylná a nesmyslná, mrož zjevně musil utéci kočovným cirkusákům z menažerie, dle jeho názoru nejedná se více, než o jednoho jedince, není tedy možné, aby se přemnožil. Nicméně, to, že zmizeli vlci a cosi decimuje ovce a není to medvěd, jest i dle páně Fibingera pravdou. Nelze tedy venkovcem vyloučit, že za vlčí apokalypsou může stát i mrož, ale je to spíše nepravděpodobné.
Avšak nikdo nedovedl vysvětliti, „prečo“ má mrož zde na hlavě, pod Ilavou paroží. Není známo, že by mroži měli paroží. Není tedy vyloučeno, že se kříží s jeleny, což ovšem Ján Ošík, učitel a písmák, vyloučil. Mrož coby ploutvonožec sotva může křížiti se s vysokou. Na druhou stranu, podlesníci a hajní přinášely zprávy o rozpáraných medvědech, za což mohl jistě mrož. Ať už sem přilezl ledovými tunely, nebo utekl z menažerie. Objevila se ale i teorie, se kterou přišel kostelník místního kostela sv. Gamoruda, Imrich Paštéty, že mrož je mámení pekelné, které sem dosadila světla na kopcích, která se prý objevují. Nutno říci, že mu nikdo nevěřil, neboť to byl známý pijan. Baronet Ambrož Velen také tvrdil, že ono paroží, na mrožově hlavě světélkuje. Pro bioluminiscenci měl učitel Ján Ošík vysvětlení, oním svitem láka právě mrož kořist, ať už jde o ovce, vlky nebo medvědy.
Proto, nemaje žádnou zkušenost s lovem mrožů, povolali mne, abych jim, coby zkušený vědátor zoologický a lovec všeho, co lze střelit, s odlovem této škodné pomohl. Našel jsem si spis doktora Keke Höstlöna, odborníka na arktickou zvířenu. Po prostudování knihy této, vzal jsem sebou zmrzlinový stroj, sluhu Ferdinanda a psa Batula, který nemá s žádnou šelmou problém. Přibalil jsem si ještě Satirikon a vyzbrojen novou ručnicí s rotačním zásobníkem, sestavenou dle zkušeného westmana německého a spisovatele jakéhosi příběhů o westmanech a indiánech, vydal jsem se na výpravu.
Nebudu se zdržovati nudným popisem pobytu v Ilavě, ani líčením porad lovecko-taktických. Řeknu snad jen, že jsem se vydal na ony nivní louky v doprovodu Ferdinanda, Fibingera a Ošíka.
Udělal jsem si beobachtungštele na stromě, kam sem se přivázal za nohu. Za pomocí horalů jsme s Ferdinandem, jenž točil klikou, z ovčího mléka udělali za pomocí klikového zmrzlinovače litr zmrzliny. Pak již jen číhali, zda se objeví mrož, přilákán návnadou ledovou.
Ti dobří muži jsou mi svědkem, že se to povedlo! Opravdu, krátce po půl jedné v noci, objevil se v bledém svitu luny – mrož! A hltavě vrhnul se píďalkovitými přískoky, při nichž se třásla země, na zmrzlinu. Zavěšen za nohu, za pomocí ramenní opěrky, zamířil jsem přesně pod jeho svítící paroží a z pušky, pořízené od westmana a spisovatele německého, namířiv na mrože, stiskl jsem spoušť a zasáhl jsem jej „do lebeni“. Díky rotačnímu zásobníku, zazněly tři výstřely po sobě. Mrož zavyl děsivým hlasem, vzepjal se, pak udělal ve vzduchu kotoul a zdechnul.
Pod světlem karbidek přiblížili jsme se k padlému velikánu. A tam zjistili, že ač metoda popsaná Keke Höstlönem v jeho knize „Lov mrožů v podmínkách věčného mrazu“ pasovala i na toto zvíře, které ovšem nebylo mrožem. Místo mrože nalezli jsme – co jsme vlastně nalezli? Mohutného medvěda, o kterém jsme se domnívali, že má delší srst, ale nakonec jsme zjistili, že to je jenom NA KÁMEN zatuhlé bláto, kořínky, ono svítící paroží byl kus tlejících větví a celý medvěd byl zatuhlý v solných krustách.
Záhada rozluštěna, nebyl to mrož, ale špinavý medvěd, který chtěl ze sebe smýti marast, ale žel, zvolil si pro to solný pramen. Ten způsobil, že bláto na medvědovi zatuhlo, včetně tlejícího dřeva a vytvořilo obludu, kterou vyděšený Ambož Velen von Kucmudl považoval za mrože.
Jedna záhada byla vyřešená, ne v Karpatech, u Ilavy se opravdu nevyskytují mroži. Co však způsobilo úbytek vlků a medvědů, to byla záhada, kterou bylo nutno rozluštiti, ale to popíši až v další části svého loveckého deníku.
S láskou věnováno pánům Š+G…
Prohlášení autorovo:
Veškeré příběhy zde popsané, se nikdy nestaly, a podobnost s osobami ať žijícími či zemřelými, jest zcela náhodná.
