Článek
Je to smutné ale je to tak – lidi fascinuje trest smrti, popravy a utrpení. Dnes, v našem civilizačním okruhu krvavé divadlo, kdy je na životě krácen náš bližní – naštěstí - neuvidíme. Přesto samozřejmě kati ze světa nevymizeli, byť v zemích, které považujeme za Západ, provozují své neblahé řemeslo jen v některých státech USA a Japonsku. Jedno však je jisté – v 99.9% případů byli a jsou vykonavateli poprav výhradně muži. Katyně – tedy ženy vykonávající práci popravčího - dějiny prakticky neznají.
Byť minimálně jedna katyně, tedy osoba, která vykonávala na odsouzených trest smrti dle zákona, existovala. V Irsku. A stala se tak proslulou, že dokonce po smrti vstoupila mezi strašidla. Ovšem reálný příběh předčí veškeré představy.
Údajně šlo o ženu středního věku, poněkud snědou, tmavých očí a evidentně tvrdou.
Problém je v tom, že počátek příběhu o Elizabeth „Liz“ Sugrue aka „Lady Betty“, tedy oné irské katyni, je zápletkou nápadně podobný mnohokráte zpracované historce (dnes bychom řekli městské legendě, fámě) , kterou má s malou obměnou ve svých „Pamětech kata Mydláře“ i Josef Svátek, a který se - pokud mne paměť neklame – traduje již od antiky. V anglické literatuře se o Elizabeth Sugrue poprvé zmínil Sir William Wilde, otec Oscara Wilda. Zápletka je takováto: Žila, byla chudá vdova, která měla syna. Syn se později odstěhoval, snad do Ameriky, a matce sem tam posílal peníze. Matka, aby měla na živobytí, provozovala hospodu. Jednoho dne k ní na noc uprostřed noci zavítal tajemný cizinec, který jí jen tak mimoděk ukázal, že má u sebe vcelku velkou hotovost. Krčmářku popadla lakota, cizince ubodala a následně okradla. A protože jí to prošlo, pokračovala v nekalé obživě dále a stala se masovou vražedkyní. Nakonec se však ucho utrhlo a ona skončila konečně v rukách zákona. Vyšetřování vzápětí prokázalo, že onou první obětí byl její vlastní syn, který se vrátil z Nového Světa a chtěl matku ráno překvapit.
Jak jsem naznačil výše, historka o matce, potažmo rodičích, kteří kvůli penězům zabijí pocestného, se v literatuře vyskytuje již od starověku, kdy ochrana hostů byla v antickém Řecku doslova posvátná, neboť ti byli pod ochranou samotného Dia. Příběh vražednice má ovšem v tomto případě nečekané, ale v reálu zase ne tak nepravděpodobné, vyústění, které může být skutečně založeno na realitě. Vražednice je samozřejmě odsouzena na šibenici, spolu se zloději dobytka, kapsáři a také chlapci, kteří káceli mezníky mezi jednotlivými polnostmi, aby pomohli chudým držitelům půdy. Kat však onemocní, kolují zvěsti, že kvůli tomu, že sympatizuje právě s bořiči mezníků. Šerif ani jeho zástupce, mužové ctihodní, se nehodlají nečestného řemesla ujmout. A tu vystoupí s planoucíma očima a plna odhodlání ona neblaze proslulá krkavčí matka a nabídne se, že pokud dostane milost – ráda popravu na ostatních „druzích v utrpení“ vykoná. Pardonu - zatím podmíněného - se jí dostane a vzápětí se zbylí vězni houpají v oprátce, oběšeni rukou bývalé šenkýřky. Její zručnost v zacházení s provazem tak ohromí městskou radu, že je jí nabídnuto místo městského kata. A tak se z mnohonásobné vražedkyně a bývalé hostinské stane oficiální katyně. Své řemeslo vykonává na tzv. Old Gaol (Starých šibenicích) v irském městě Roscommon. Krom věšení se podílí i na veřejném mrskání a do dějin vstoupí jako Lady Betty. Do penze odchází v pokročilém věku a dožije v malém bytě poblíž bývalé šibenice. V roce 1802 dostane od úřadů za poctivou službu definitivní generální pardon za své zločiny a umírá o pět let později v roce 1807, jsa uložena do neoznačeného hrobu.
Na rozdíl od zažitých představ, daných ovšem romantismem, podobně jako její mužští protějšci nevykonává své neblahé řemeslo zakuklená, ale tvář má vždy odhalenou. Nu a po smrti se z ní, asi jako odměna za všechny její neblahé hříchy, stane dětské strašidlo. Když budeš zlobit, přijde si pro tebe Lady Betty, straší rodiče své potomky. A do dějin flagelantství nakonec vstoupí i ono označení „Lady“, kdy možná pod vlivem toho, jak mrskávala (nejen) odsouzené ženštiny, stane se tento původně šlechtický titul označením pro dominu. Nicméně před sto lety kolovala senzační historka, podle které byla „Lady Betty“ původem skutečná lady, nemanželské dítě, bastard jakéhosi šlechtice. Jiná fáma dokonce tvrdí, že „Lady Betty“ nezemřela přirozenou smrtí, ale byla zavražděna po pomstě prahnoucím nejmenovaným vězněm. Zřejmě šlo jenom v obou případech opět o fámu a novinářskou senzaci, nemající žádnou oporu v historické realitě. Ostatně o našem katu Mydláři také přetrvává v mysli lidí tradovaná legenda o neštastném magistru medicíny z počestné chrudimské rodiny, který se pro nešťastnou lásku dal do služeb krvavé spravedlnosti.
Pokud pominu výše zmíněné fámy a „bludný motiv“ lakotné matky – vražedkyně vlastního syna – není zase představa odsouzenkyně na smrt, která se chopí role kata, tak nereálná. Dodnes není známá identita popravčích anglického krále Karla I. Stuarta. Traduje se, že mohlo jít právě o odsouzené zločince. Ač se katovské povolání dědilo a existovaly celé katovské dynastie, pokud se zrovna kata z nějakého důvodu nedostávalo a bylo nutno uskutečnit popravu, někdy se kat zverboval i z řad zločinců. Problematickou osobou s kriminální minulostí byl například popravčí K.H. Franka, František Nenáhlo, který měl již v mládí problémy se zákonem a i za války seděl ve vězení. Doložen je i případ, kdy byl gilotinou sťat popravčí ve Francouzské Guyaně, neblaze proslulém Zeleném Pekle, zvaném též suchá gilotina, a popravčí byl opět další vězeň, kterého si sám, coby svého pomocníka, popravenec vyškolil. A když zesnul jeden z „králů gilotiny“, byl na uvolněné místo popravčího veřejný konkurz a mezi zájemci byla i žena.
Každopádně je bez pochyb, že Lady Betty skutečně existovala, vykonávala své povolání katyně a zemřela v roce 1807, přičemž byla pohřbena do neoznačeného hrobu. Vzhledem k cynismu tehdejší společnosti a oblíbenosti (což není myšleno ironicky) poprav, byla Elizabeth Sugrue vcelku populární postavou a krom přezdívky Lady Liz dostalo se ji označení i dáma z Pekla. Příběh „Lady Betty“ tak přetrval v Irsku dodnes - a dokonce byla podle něj zrealizovaná v osmdesátých letech jak divadelní hra, tak v roce 2021 krátký animovaný film.
Prameny:
Josef Svátek, Paměti kata Mydláře, Region 1991
Marcel Monestier, Historie trestu smrti, Rybka Publisher 1997
Eduard Petiška, Staré řecké báje a pověsti, Albatros
Lady Betty, animovaný film, režie Paul McGrath, 2021
