Článek
Veselý výlet školní – aneb – Kdož jste boží bojovníci!
Jako dítě i jinoch jsem miloval vlastivědné školní výlety po krajích českých aj slovenských. Nejpamětihodnější však nebyl výlet do Tater, pod pověstný Gerlachovský štít, kde jsem toužil nalézt legendárního modrého sviště – čili modráka a byl jsem málem uštknut klubkem zmijí, ale výlet do města Žižkova – jihočeského tábora. Coby nadšenec do husitů, adamitů a černých baronů jsem už po výjezdu z Prahy přednesl obsáhlý referát takové délky že všichni vyčerpání přívalem informací radši usnuli, ale pravé nadšení se ukázalo když jsme dorazili… Sic jsem byl zklamán že nebudeme ubytování v legendárním Grand Hotelu Jordán, ale což. Rozhodně jsem však doufal že nikdo z místních nebude zpochybňovat že „18“ jede na Smíchov, abych se kvůli tomu nemusel, coby lokální patriot prát… Nadšení mladistvého badatele neznalo na místě mezí! Pyšně jsem si vykračoval a každého koho to zajímalo jsem poučoval o historii legendárního husitského města. Vystoupivše na věž zvanou od pradávna Kotnov, vidouc tu krásu okolkol zatlačil jsem slzu, dojatě popotáhl a začal zpívati: „Kdož jste boží bojovníci!“ Můj sytý baryton se rozléhal napříč husitským městem… a já skutečně netušil proč si ostatní zacpávají uši a tu někdo zvolal „Zacpěte mu hubu!“ uraženě jsem se nafoukl jako holub a odkráčel středem.
Na břehu legendárního rybníku Jordán jsem začal mluvit opět o Adamitech, novokřtěncích a Černých baronech, zvláště poté co jsem byl průvodcem ujištěn že boudy obývané PTPáky stály skutečně na druhém břehu. Profesorský vzor se nuceně usmíval a zaslechl jsem i šepot „Ach ano, je skutečně velice agilní, snad až moc“, takže půlka spolužactva mi začala přezdívat Jasánek a půlka mne chtěla hodit do Jordánu „Lhostejno zda jsem novokřtěnec či ne“. Rovněž jsem byl zklamán tím že se mi žádnou spolužačku nepovedlo konvertovat na adamitku, takže se nekonal striptýz ani praktická ukázka, jako loni, když jsem demonstroval jinde a jindy ukřižování Páně…
Na Kozím hrádku, kde pobýval mistr Jan jsem se dojatě rozplakal, usedl na kámen a představoval si slavného učence a reformátora církve, jak zde dlel… V tu chvíli, na starobylém balvanu slavného hradu, jsem se rozhodl, čím jednou budu – učitelem, historikem a politikem!
Druhý den ráno po snídani jsem byl – dodnes věřím že řízeně – zapomenut raději na hotelu, takže mi unikla prohlídka Chýnovských jeskyní a já nemohl spolužačkám tvrdit, že v nich žijí Jeziňky které sezřaly Jana Milíče z Kroměříže. Nenapadlo mne nic jiného než volati do školy a domů, takže jsem byl promptně nalezen, byť se na to všichni netvářili nijak nadšeně, protože si už mysleli že jsem zůstal kdesi v podzemí… Možná jsem ale moc skeptický a podle smýšlející! Já si ovšem neměl důvod stěžovati, neboť coby novozletilec jsem si aspoň mohl pochutnat na vynikajícím táborském pivu, kteréž ovšem opět ukázalo moji slabost – vpravdě nečeská játra a já usnul spánkem blaženým… Zdálo se mi o husitech, Černých baronech a spolužačkách Kazi, Teri a Majdě… které se nejprve staly adamitkami, aby poté hrdině bojovaly nahoře bez se slovy „Toho bohdá nebude, aby česká děva z boje utěkala!“ Byl to tehdy na sklonku let devadesátých skutečně veselý vlastivědný výlet!
