Článek
„Tak se někdy stavte“
Věta, která zní nevinně, ale ve mně vyvolává vnitřní paniku. Ne proto, že bych dotyčné neměla ráda. Ale proto, že návštěvy beru jako výkon, ne jako odpočinek. Přemýšlím, co říct, kdy odejít, jestli už to není trapně dlouhé, jestli nepůsobím divně, když mlčím. A odcházím domů vyždímaná.
A pak se cítím provinile. Protože „normální lidi“ přece chodí na návštěvy.
Společenská povinnost, která se tváří jako radost
Máme v sobě hluboko zaryté, že návštěvy jsou známka slušnosti, vztahů, fungujícího života. Kdo nechodí, je divný. Uzavřený. Arogantní. Depresivní.
Ale co když je jen unavený?
Ne každého nabíjí povídání u kafe. Někoho nabíjí ticho, knížka, gauč, vlastní prostor. Jenže to se blbě vysvětluje ve světě, kde se pořád očekává účast.
Ne, nejsem asociál
Tohle je důležité říct nahlas. Nemuset návštěvy neznamená, že nemám ráda lidi. Znamená to jen, že si dávám pozor na svou energii. Že vím, co mi bere sílu a co mi ji dává.
Radši si s někým napíšu. Radši se sejdu venku na hodinu. Radši půjdu na procházku než sedět tři hodiny u stolu a přemýšlet, kdy je slušné odejít.
Proč se za to vlastně stydíme?
Zajímavé je, že se nestydíme říct, že nemáme rádi alkohol, hlučné akce nebo sport. Ale říct:
„Nemám ráda návštěvy“
to už zní skoro jako přiznání k vině.
Přitom je to jen preference. Stejně legitimní jako jakákoli jiná.
Domov není čekárna pro hosty
Můj domov je místo, kde mám být v klidu. Ne výkladní skříň. Ne společenský klub. Ne prostor, kde musím podávat výkon. A to, že tam nechci nikoho pouštět často – nebo vůbec – z něj nedělá problémové místo. Dělá z něj bezpečí.
Možná to není ostuda. Možná je to zdravé
Možná je v pořádku říct si, co zvládáme a co ne. Možná není potřeba se pořád nutit do věcí jen proto, aby to „nevypadalo blbě“. A možná by bylo fajn přestat považovat introverzi, únavu a potřebu klidu za společenské selhání.
Takže ne. Není ostuda nechodit na návštěvy.
Ostuda je spíš nutit se do něčeho, co nás dlouhodobě ničí, jen aby byli ostatní spokojení.
