Článek
„To není tvoje auto“
Tu větu slyším pokaždé. Vždycky s tím samým tónem, napůl výsměch, napůl závist. Kamarád má starší auto. Pořád něco opravuje, shání díly, řeší STK, servis, pojistky. A pak přijde ke mně, sedne do čistého auta, které startuje na první otočení klíčku, a pronese:
„No jo, ty máš operák, ty seš v pohodě.“
Ano. Jsem.
Neřeším servis. Neřeším poruchy. Neřeším nervy
Když se něco pokazí, zavolám a někdo to vyřeší. Náhradní auto, servis, papíry. Nezajímá mě, kolik stojí spojka, jestli odešla baterka nebo kdy je další technická. Mě zajímá, že ráno nastartuju a dojedu tam, kam potřebuju.
A tohle kamaráda štve nejvíc.
Ne cena. Ne splátka.
Ale ten klid.
„Já bych to v životě nedal“
On by to „nedal“, ale zároveň každé tři měsíce brečí nad účtem ze servisu. Nad tím, že auto stojí týden u mechanika. Nad tím, že musí řešit náhradní díly, které nejsou. A pak se mě zeptá, kolik platím měsíčně. Když mu to řeknu, zavrtí hlavou:
„To bych nedal…“
Ale dává. Jen jinak.
V nervách. V čase. Ve stresu.
Auto není láska. Je to nástroj
Někteří lidé mají k autu vztah. Já ne. Pro mě je to prostředek. Stejně jako pračka nebo telefon. Chci, aby fungovalo. Nechci se o něj starat víc, než je nutné.
A to, že po třech letech ho vrátím a vezmu si nové, beru jako výhodu, ne jako nevýhodu. Nemusím řešit prodej, cenu, smlouvání ani to, že mi někdo bude psát „dám o dvacet tisíc míň“.
Závist zabalená do posměchu
Nejvtipnější je, že mi to kamarád nezávidí otevřeně. On to shazuje.
„To není tvoje.“
„To je drahý.“
„To je pro pohodlný lidi.“
Ano. Jsem pohodlný. A jsem za to rád.
Protože v životě řeším dost jiných věcí. A jestli si můžu jednu oblast zjednodušit, tak proč bych to neudělal?
Klid má taky hodnotu
Operák není pro každého. To netvrdím. Ale ten pocit, že neřeším nic, není slabost. Je to vědomá volba. Platím si klid. Čas. Energii.
A jestli to někomu vadí?
Možná nejde o auto.
Možná jde o to, že vidí, že by to chtěl taky, jen si to zatím nechce přiznat.
