Článek
D. Trump předvedl na včerejší tiskové konferenci v Bílém domě k otázce dalšího vývoje v Gaze, perfektní prezentaci dosavadních úspěchů sebe sama i amerických vyjednávačů. Zcela určitě nelze upřít snahu prezidentu USA v tom, že i on pochopil celou situaci na Blízkém východě jako dlouhodobě velký bezpečnostní a dále neudržitelný problém a taktéž vnímá rostoucí odpor mnoha států světa proti aktuální politice státu Izrael. Nelze hned v úvodu mého komentáře nezmínit nemalou část obyvatel Izraele (zejména rodičů zajatců), kteří brojí proti postupu premiéra Izraele v Gaze. Každý chce mír, ale obdobně jako na Ukrajině, ten svůj a s jinými prostředky.
Po stránce formální, byl projev D. Trumpa z hlediska PR, dá se říct, fenomenální, americko-pozitivní s důrazem na potenciální událost (samotný mírový plán), která nemá srovnání na Blízkém východě za posledních tři tisíce let s ničím obdobným.
D. Trump, zdá se, zcela záměrně nezmínil snahy B. Clintona a jeho mírový proces mezi J. Rabínem a J. Arafatem. Na J. Bidenovi nenechal v souvislosti s mírovým procesem na Blízkém východě ani niť suchou. D. Trump několikrát familiárně pochválil arabské vůdce na Blízkém východě, zvláště pak Katarského emíra. Není nutné vysvětlovat, proč právě jeho. Z hlediska historické reflexe mezi Palestinou a Izraelem byl projev D. Trumpa na tiskové konferenci, dovolím si říct, slabší, resp. bez hlubšího zamyšlení a kontextu.
Následně promluvil premiér Izraele, B. Natanyahu, který několikrát poděkoval prezidentu USA, D. Trumpovi za pomoc nejen při vyjednávání míru v Gaze, ale také z jeho pohledu za úspěšný útok na Irán. Zcela nečekaně, ale strategicky excelentně zapůsobila omluva B. Natanyauha vůči Katarskému emírovi za útok ze dne 13.9.2025, které provedly izraelské síly na Dauhá, při němž umřelo mj. několik čelných představitelů Hamásu. B. Natanyahu i D. Trump zdůraznili, že kladou velký důraz
na tzv. Abrahámovské dohody z roku 2020. Bibi (jak je často familiárně nazýván) nakonec neopomněl zdůraznit, že cíl Izraele bude v Gaze dosažen ať již mírovou cestou (s ultimátem 72 hod.) nebo jakkoli jinak.
Mírový plán, jak jej představil D. Trump obsahuje několik bodů: a) totální odzbrojení Hamásu, b) návrat zajatců z Gazy domů ať živých nebo mrtvých, c) vytvoření palestinské vlády bez Hamásu, d) vytvoření mezinárodních sil pod hlavičkou USA, složen z evropských a arabských států, e), finanční podpora Mezinárodní správě
v Gaze ve výši 90 mil. USD pro první rok její obnovy, atd.
A teď k podstatě věci. Proč mírový plán pravděpodobně nebude mít nárok na úspěch? V první řadě, izraelská společnost je již dnes až příliš polarizovaná dovnitř i navenek. Židé vůbec nejsou jednotní jak by se mohlo na první pohled zdát. B. Natanyahu hraje vabank a jde mu o čas. Mezinárodní zatykač z důvodu spáchaní genocidy v Gaze
se ho týká bez ohledu na to, zda jurisdikci mezinárodního soudu uznává či nikoliv. Ačkoli většina obyvatel v Izraeli chce mír a bezpečná města, jsou zde také extrémisté, kteří se s mírem nikdy, ale skutečně nikdy nesmíří a Bibi to moc dobře ví. Taktéž moc dobře ví, s kým doma vládne. V rámci těchto úvah stačí připomenout atentát z roku 1995 na super hrdinu Izraele, Jiccháka Rabina. Atentátnikem nebyl žádný Palestinec, ale J. Amir, ortodoxní žid. To jsou fakta, která jasně dokazují, že dosažení míru vůbec nebude jednoduché.
O nic lepší to není ani na straně Palestinců. Opět, je zde velká část obyčejných lidí, kteří již nechtějí snášet útrapy „války“. Ale nezapomínejme, že dnešní členové radikálního Hamásu, jsou mj. třetí generací potomků těch, kteří byli zabiti v neustálých konfrontacích nikoli od roku 1948 až doposud, ale cca o 50 let dříve, kdy docházelo k prvním rozporům mezi Palestinci a „přistěhovalci“ zejména z Evropy (aškenázští židé).
Co nám z toho plyne a proč uvádím tolik negativ? Nebylo nahlas řečeno, že základním cílem Izraele je z bezpečnostních důvodů, v nejbližších letech, odchod co největšího množství Palestinců ze země, přesněji řečeno z jejich země, potažmo z jejich bývalé země. Ti, kteří zůstanou, budou pod mezinárodní správou, která, dříve nebo později přestane plnit svou roli. Známe to jasně z historie – Osmanská nadvláda, ukončení Britského mandátu v Palestině z roku 1947, atentát na švédského diplomata OSN, vyjednávače arabsko-židovského konfliktu, F. Bernadotteho z roku 1948, již zmíněný atentát na J. Rabína z roku 1995, a v neposlední řadě Balfourova deklarace z roku 1917, která uváděla, že kromě „zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině …, nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině …“. Dlouhodobá praxe je důkazem toho, že mezi Palestinou a Izraelem to prostě geneticky nefunguje. Arabský nacionalismus není jednotný a Izrael si uvědomuje, že bez podpory USA by jejich plány nebyly realizovatelné. Slovy milenců bychom mohli říct, že uvedené národy
si navzájem nevoní a nechutnají. Smíšená manželství v Izraeli sice jsou, ale jedná
se spíše o výjimky z výjimek.
Arabsko židovský konflikt nezačal a nekončí 7.10.2023. Co učinil Hamas v cit. den je lidsky neomluvitelné. Na druhé straně, je to výsledek 100 let útlaku ze strany přistěhovalců, následně Izraele, jehož sionismus (jako ideologie, nikoli náboženství) vyměnil hluboká moudrá starých židů vycházejíc z Tóry za území, hymnu a vlajku. Dne 9. října 2023 řekl izraelský ministr obrany Jo'av Galant: „Nařídil jsem kompletní blokádu Pásma Gazy. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádný plyn, všechno bude zavřeno. Bojujeme proti lidským zvířatům a podle toho jednáme.“ O tom, zda za 7.10.2023 odpovídá také vláda Izraele, bude, myslím, ještě létá diskutováno.
Je velkou škodou, že uvedené národy nenašly k sobě tak dlouho cestu. Rány na obou stranách jsou tak hluboké a generační, že ačkoli bych tomu chtěl pevně věřit, nelze jej zacelit ad hoc mírovým plánem, byť pod dohledem USA. Za mě by bylo reálnější dlouhodobé příměří, které by se mohlo stát předpokladem takového úspěšného mírového plánu.
Docházím k tomuto příliš negativnímu závěru i proto, že v rámci tiskové konference hlavní aktéři neřekli v podstatě o právech Palestinců nic, resp. nic zásadního, z čehož by se dalo usuzovat, že to Izrael myslí s obyčejnými Palestinci zcela vážně. Pro Hamás je učiněná nabídka jistě velkou výzvou, zejména vzhledem k potenciálnímu propuštění velkého počtu Palestinců z izraelského vězení. Nelze však žít v iluzích a myslet si,
že po teoretickém složení zbraní bývalí členové Hamásu budou sedět v kavárně
a bude se jim dařit dobře. Bývalí teroristé, domnívám se, jsou již dnes určeni k likvidaci, tudíž pokud si budou chtít zachránit život, budou muset opustit co nejdříve Gazu
a hledat azyl ve vybraných arabských zemích. Jak víme, Mosad se mýlí málokdy. Ačkoli Hamás teoreticky zanikne, již dnes jsou v Gaze děti, tedy další potomci, kteří mají před očima smrt jejich rodičů, prarodičů, sourozenců, známých v rámci největší genocidy posledních let. Otázkou je, jak se tito potomci (děti) v budoucnu vypořádají s bolestí a utrpením z minulosti. Na tuto otázku si odpoví již každý sám. Obdobně je to i na straně vojáků z IDF. Dnes jsou již ve veřejném prostoru obrazové důkazy o tom, že vojáci z Gazy mají často posttraumatický syndrom a páchají z přežité hrůzy sebevraždy.
Rád bych věřil tomu, že po sdělení tohoto komentáře nebudu obviněn z antisemtismu, jinak snad přestanu slavit i Vánoce. Jasně si uvědomuji, že Hebrejská bible, potažmo židovské náboženství je výchozím bodem křesťanství. Navíc jsem měl možnost žít v Izraeli několik let, což mi pomohlo lépe se orientovat a alespoň částečně pochopit tragické období lidských dějin, dvou velice statečných národů.
