Článek
K diskuzi na Mnichovské bezpečnostní konferenci se mj. sešli náš ministr zahraničí Macinka a Hillary Clintonová. Macinka, člověk z malé a nevýznamné země, ve které je navíc sám považován za nýmanda, neboť se dosud pohyboval jen v temných koutech s jedinou starostí - uspokojit své osobní potřeby. Vedle něj dáma, která většinu svého života patří mezi nejvyšší politickou elitu nejmocnější světové velmoci. Ani běžně užívané přirovnání „prase a profesor“ nedokáže vystihnout rozdíl intelektuálního potenciálu těchto dvou osob. A světová veřejnost na ně hledí a má svobodnou možnost se rozhodnout, komu chce víc věřit. V takových paradoxech žije současný svět. A o tento jsme se zasloužili my - Česká republika za premiérování A. Babiše, který toto pochybné individuum k diskuzi oprávnil. Jsme skutečně mimořádní.
Obdobně lze hodnotit i jeho debatu na téma deficit demokracie v EU. Jako ministr zahraničí užívá termíny, které jsou v mezinárodní politice běžné; protože je ale zároveň i politický diletant, užívá je nepříslušně, protože neví, co by vlastně v praktické politice měly znamenat. Debata o deficitu demokracie v EU by skutečně měla být vedena, protože on skutečně existuje. Spočívá ale mj. v právu veta které znamená, že v krajním případě 3 miliony poblázněných nacionalistických Maďarů mohou zabránit realizaci vůle 450 miliónů Evropanů. I s takovým paradoxem demokracie a zdravého rozumu se musí „demokratická“ EU díky nešťastné velkorysosti velkých evropských států při zakládání tohoto společenství potýkat. A její současné snaze nastolit normální demokratické poměry vehementně brání právě Babišova frakce, která právo veta ztotožňuje s plnou vlastní suverenitou členských států, které se nehodlá vzdát. Macinka jako diskutér vyčítá EU to, k čemu ji jako Babišův komplic nutí. Nápadně to připomíná scénku Šimka a Grosmana, ve které moudrý tchoř při návštěvě zajíčkova pelíšku říká: „Smrdí to tu.“
